Ze všech překvapení, která museli strávit vědci ve dvacátém století, byl pravděpodobně nejvíce zničující — a neočekávaný objev, že nic na světě není plnější než takzvaný „prázdný“ prostor.

Prastará aristotelovská doktrína, že příroda má z prázdnoty hrůzu, měla naprostou pravdu. Když se kterýkoli atom zdánlivě pevně látky vyňal z objemu, který zaujímal, zbylo po něm peklo kypící takovými energiemi, že si je lidská mysl ani neuměla představit. Ve srovnání s nimi dokonce i nejhustší forma hmoty — neutronová hvězda o hustotě sto miliónů tun na krychlový centimetr — byla jen takřka nehmotným přízrakem, sotva postřehnutelnou perturbací nepředstavitelně husté, a přece cosi jako pěnu připomínající struktury „hyperprostoru“.

Už klasická studie Lamba a Retherforda z roku 1947 ukázala, že v prostoru se toho nachází mnohem více, než nám tvrdila naivní intuice. Při zkoumání nejjednoduššího prvku — atomu vodíku — objevili, že když osamělý elektron obíhá kolem jádra, děje se cosi podivného. Elektron se zdaleka nepohyboval po hladké křivce. Choval se tak, jako by jím neustále zmítaly subsubmikroskopické vlny. Ačkoli bylo obtížné takovou myšlenku přijmout, byly to fluktuace samotného vakua.

Od časů starých Řeků se filozofové dělili do dvou škol — na ty, kteří věřili, že se v Přírodě všechno odehrává spojitě, a na jiné kteří namítali, že to je iluze, že všechny děje ve skutečnosti probíhají ve skocích či kvantech, která jsou však příliš drobná, než aby je člověk normálně postřehl. Vypracování atomické teorie znamenalo triumf této druhé myšlenkové školy, a když Planckova kvantová teorie dokázala, že dokonce i světlo a energie přichází v malých částečkách, nikoli nepřetržitým proudem, spory konečně ustaly.

Finální analýza dokázala, že svět Přírody je zrnitý — nespojitý. I když se prostému lidskému oku zdá, že vodopád a kapky ze sprchy je obojí něco úplně jiného, v zásadě je to totéž. Molekuly H20 jsou příliš drobné, než abychom je dokázali postřehnout smysly, ale fyzikové je snadno rozliší pomocí přístrojů.