Můžu ti říct, Evelyn, že to pro mě byl šok. Když jsem otevřel překvapením ústa, kapitán Bey mi musel přesně číst myšlenky.

„Ach,“ rychle dodal, „nenarazili jsme na žádné mimozemšťany! Ale ukázalo se, že naše kolonie na Thalasse nezanikla, jak jsme se dohadovali. Naopak, přímo tu vzkvétá.“

To bylo samozřejmě další překvapení ačkoli příjemné. Nikdy v životě mě nenapadlo, že bych mohl na vlastní oči spatřit Thalassu — Mořskou planetu. V okamžiku mého procitnutí jsme měli být už celé světelné roky za ní, měli jsme ji minout před staletími.

„Jací ti lidé jsou? Už jste s nimi navázali kontakt?“

„Ještě ne, to je váš úkol. Víte lépe než kdokoli jiný, jakých chyb jsme se dopustili v minulosti. Nechceme je znovu zopakovat tady. A teď, jestli jste schopen dojít nahoru na můstek, ukážu vám naše dávno ztracené bratránky z ptačí perspektivy.“

Tohle se odehrálo před týdnem, Evelyn. Jak příjemné je, když člověka netlačí čas — po desetiletích krutých termínů, kdy šlo doslova o život! Nyní už víme o Thalassanech tolik, kolik jsme se jen mohli dozvědět, aniž bychom se s nimi setkali tváří v tvář. A to uděláme dnes večer.

Zvolili jsme společnou půdu, abychom ukázali, že jsme si vědomi příbuzenství. Místo prvního přistání je zřetelně viditelné a dobře udržované, jako park — a možná jako svatyně. To je velmi dobré znamení; já jen doufám, že nás nebudou chtít obětovat. Možná nás budou považovat za bohy, což nám situaci usnadní. Rád bych zjistil, jestli si Thalassané vynalezli bohy.

Začínám znovu žít, moje drahá. Ano, ano — bylas moudřejší než já, takzvaný filozof! Žádný člověk nemá právo zemřít, když ještě může pomoci svým druhům. Bylo to ode mne sobecké, že jsem si přál opak… ležet navěky vedle tebe na místě, které jsme si tehdy dávno vybrali, tak daleko odsud… Nyní dokonce dokážu přijmout fakt, že jsi rozmetaná po celé Sluneční soustavě společně se vším, co jsem kdy na Zemi miloval.