Oblečení doplňovaly matové černé střevíce s mírně zvednutou špičkou a stříbrná vesta s krajkovou náprsenkou (oficiální móda byla nesmírně konzervativní). Samozřejmě že Fotije van Kuna ani nenapadlo vláčet něco takového s sebou na vykopávky, konzul Olsen mu tohle všechno předal včera večer. V Olsenově speciálním skladu stál dlouhý stojan snad s padesáti různými obleky, celé se to podobalo spíš vetešnictví. Dokonalý Olsen za všech okolností dodržoval etiketu, nikoli že by to byl jeho koníček, ale v klanové společnosti na Pe-U byly všechny takové záležitosti v nesmírné vážnosti. A profesor z centra, který měl mít oficiální přednášku ve Škole vědění, musel být patřičně oblečen.

Fotij van Kun stačil ještě pohlédnout do křivého zrcadla a nehledě na vhodné barevné sladění svého obleku si připadal tak trochu jako exotický pták.

Už se chtěl rozběhnout ven, ale vzpomněl si, co konzulovi slíbil: že si na klopu připevní odznak Archeologické služby — zlatá písmena KAS na stříbrném podkladě s Panthenonem. K tomu potřeboval dalších třicet sekund. Hledání složky s plány vykopávek dalších dvacet sekund, ležela totiž ve stole a byla tenčí než ráno, toho si ovšem Fotij van Kun nevšiml.

Úprk dolů po schodišti — třiadvacet sekund.

Uklouznutí po parketách páchnoucích po petroleji — čtyři sekundy.

Po vběhnutí do restaurace — čtyři sekundy úvah, kudy se vlastně chodí ven.

Na ulici ho zalklo dusivé vedro.

Oranžové slunce se už nachylovalo k západu a opíralo se mu přímo do tváře, pozlacoval a pronikalo svými paprsky zvířený prach.

Fotij van Kun se až teď uvědomil, že si zapomněl vzít krátký plášť, který měl ve složité místní etiketě nějaký symbolický význam. Málem se rozběhl zpátky do hotelu, ale rozmyslil si to. Chtěl zastavit kolemjedoucího rikšu, muž se opíral do pedálů, žena utíkala za ním držela vějíř. Pak si však uvědomil, že nemá peníze.