V době, kdy Fotij van Kin přiletěl na Pe-U, panovala tam určitá rovnováha, která se zde udržovala bez zásahu Galaktického centra. Na planetě byl generální konzul centra, byla tam mise Kosmické flotily a dokonce kosmodrom. Studenti z Pe-U získávali vědomosti mimo planetu, skupina mediků z centra studovala epidemické choroby a učila své kolegy, jak s nimi bojovat. V podstatě tedy ‘omezený kontakt’. Očekával se nápor turistů, pro ně a pro experty byl postaven obrovitý hotel ve tvaru krychle. Nebudeme-li však počítat pár místních turistů, pro něž bylo přespání v hotelu spíše nevšedním dobrodružství, jediným jeho obyvatelem byl Fotij van Kun. Hotel připomínal bambusovou napodobeninu opravdového letadla — voda tu spíš pokapávala, než tekla, škvírami dovnitř foukal horký vítr a generální konzul Olsen upozorňoval cestující, aby se tam v žádném případě neubytovávali. Většinou ho všichni poslechli a přespávali v obyčejných hotelích nebo přímo na konzulátě. Fotij van Kun byl hostem Školy vědění a byl osobností natolik významnou, že se prostě musel obětovat.

Archeolog příliš dobře věděl, že ve městě nežijí jenom mírumilovní lidé, ale že se tu vyskytují i zloději, násilníci a vrahové, že si vždy v noci v jezerních přístavištích a v temných čtvrtích přeplněných uprchlíky z hor vyřizují účty bandy a policie sem ani nenahlédne. Když to shrneme, krádež ho sice rozzlobila, příliš však neudivila a jako praktický člověk spíše uvažoval, od koho by si mohl půjčit peníze na vojáčky — jestli od konzula, nebo spíš od Bruceho.

Po dvou minutách si stačil svléknout propocenou, uprášenou blůzu, plandavé, krátké bílé kalhoty, což byla móda z minulého desetiletí, vhodná pro práci archeologa v místech, kde bylo vedro, dále lehké zlaté sandály, které si koupil ta trhu v Pataliputře. Další minutu potřeboval na to, aby vytáhl ze skříně trochu pomačkaný frak, který zloděj shodil na zem. Byl to však frak jaksepatří — s nadýchanými rameny a šedivými kalhotami.