Van Kun pomalu procházel kolem polic. Bylo mu jasné, že když sem přišel, musí si něco koupit, aby prodavače neurazil (na to ho několikrát upozorňoval Olsen). Jinak by musel prodavač takového zákazníka něčím obdarovat. Hledal tedy očima něco malého, avšak nevšedního a nejlépe i užitečného. Van Kun byl člověk praktický.

A vtom uviděl na spodní polici vojáčky na hraní.

V té chvíli ho naplnilo nezměrné štěstí.

Když před mnoha lety odlétal ze Země, zanechal tam velkou sbírku takových vojáčků, snad to byla největší sbírka na Zemi. Od té doby se domů nedostal, protože musel žít v Galaktickém centru a odtud odlétal s expedicemi. Země byla totiž od Centra příliš daleko a když si člověk zvolí za povolání kosmickou archeologii, na rodnou planetu se obvykle vrací, až když odchází do důchodu. Avšak vášeň sbírat vojáčky ho neopustila. Jejich výroba nebyla bohužel ve vesmíru příliš běžná, a dokonce ani na zcela civilizovaných planetách o ní často neměli potuchy. Van Kun se naučil sám vojáčky odlévat z cínu a barvit je. Spoustu času trávil v muzeích a na vojenských přehlídkách, kde fotografoval a maloval. Když se ve vykopávkách vyskytl hrob vojáka, vždycky k němu přivolávali van Kuna. Za dvacet let jeho sbírka čítala už třináct tisíc postaviček, a kdyby se dala dohromady s tou, kterou zanechal na Zemi, zcela jistě by byl Fotij van Kun majitelem největší sbírky v celé Galaxii.

A najednou tak nesmírně zaměstnaný archeolog, který přiletěl na několik dní na Pe-U od vykopávek na Ar-A, což byla planeta ve stejné soustavě, zajde do krámku se suvenýry a na polici vidí dokonale vyvedené vojáčky.

Snažil se nedat najevo své vzrušení, když přistoupil k informační tabuli a přejel prstem přes větu „Kolik to stojí?“ v místním jazyce.