Tyto paprsky jsou bez elektrického náboje a jejich schopnost pronikat hmotou je veliká. I hmota pro obyčejné světlo neprůhledná není jim překážkou; projdou hravě i kovem, železnými nebo olověnými pancéři až několik centimetrů silnými. Nemají pochopitelně žádný elektrický náboj. Proniknou rádiovou solí a oběma trubicemi do okolního vzduchu, kde jsou s to urazit ještě dráhu mnoha metrů, dříve než zaniknou.

Co se děje ve „stroji času“ s nábojem radioaktivních paprsků?

Částice alfa jej ukládají v soli, částice beta jej většinou odnesou ven z přístroje. V malé trubičce se kladný náboj částic alfa postupně hromadí a sklem i kovovou objímkou (B), na které visí hliníkové lístky (C), přechází do lístků. Jak každý ví, dva souhlasné elektrické náboje se navzájem odpuzují. Oba lístky získávají souhlasný elektrický náboj, který ustavičně roste, a proto se začnou od sebe odpuzovat, a čím více náboj roste, tím větší je rozestup lístků. To pokračuje tak dlouho, až se lístky dotknou drátků vtavených do vnější trubice a spojených venku s kovovým stojánkem a jeho prostřednictvím i se zemí. Jakmile dojde k doteku lístků s drátky, náboj z lístků okamžitě přejde do drátků a měděnými spirálkami a kovovým stojánkem odproudí do země. Lístky se tím vybijí, nemají náboj, který je vzdaloval od sebe, podlehnou účinku tíže a vrátí se do svislé polohy.

Pak se znovu hromadí v trubičce kladný náboj nových částic alfa, lístky se opět začnou rozestupovat a celý děj se znovu opakuje. To je podstata jeho „stroje času“. Pokud bude rádiová sůl zářit, potud budou lístky vykonávat svůj ustavičný pohyb. Intenzita záření radioaktivních látek ovšem s časem klesá, proto se bude náboj v trubičce hromadit stále pomaleji a doba potřebná k rozestupu lístků se bude stále prodlužovat. Za tisíc šest set let vzroste na dvojnásobek své dnešní hodnoty, za dalších tisíc šest set let na čtyřnásobek a tak to půjde dále.