Překlad: B. Franěk

Ariel seděl na podlaze u nevysoko položeného okna svého pokojíku, připomínajícího mnišskou celu. Nikde nic než stůl, sedačka, lůžko a rohožka v koutě.

Z okna bylo vidět na nádvoří, smutné a tiché. Ani keříček, ani stébélko trávy. Jen a jen písek s drobnými oblázky, jako by ses díval na kousek pouště, ohrazený čtyřmi stěnami věznice s řadami malých oken. Nad rovnými střechami čouhaly vrcholky palem hustě zarostlého parku kolem školy. Vysoká zeď uzavírala park a školní budovy vnějšímu světu.

Jen chvatné kroky učitelů a vychovatelů po skřípajících oblázcích rušily hluboké ticho. Stejně nuzné pokojíky, v jakém bydlil Ariel, obývali všichni chovanci. Svezli je sem do madráské školy Dandarat ze všech konců světa. Byli tu chlapci a děvčátka od osmi let a mezi nimi už odrostlí mládenci a dospělé dívky. Žili zde pospolu jako jedna rodina, ale v jejich tlumených a skoupých slovech a plachých očích nebylo ani stopy po lásce, přátelství nebo příchylnosti, ani záblesku radosti, když se setkávali, a ani stín zármutku, když se rozcházeli.

Všechny tyto pocity od samého vstupu do školy v nich všemi prostředky vyhlazovali jejich učitelé, indičtí bráhmani, hypnotizéři a evropští, většinou angličtí okultisté nového ražení. Ariel byl v tunice, hrubé plátěné košili s dlouhými rukávci. Na nohou neměl ani sandály.

Byl to urostlý, světlovlasý mládenec, asi osmnáctiletý. Podle výrazu obličeje mu však někdy mohl člověk hádat i méně. Světle šedé oči se dívaly do světa s dětskou prostoduchostí, třebaže na vysokém čele se mu už slabounce rýsovaly vrásky jako u člověka, který dost prožil a hodně se napřemýšlel. Podle barvy očí a světlosti vlasů se dalo soudit na evropský původ. Arielova tvář s pravidelnými anglosaskými rysy se ani nepohnula, jako maska. Vyhlížel oknem lhostejně jako člověk cele pohroužený v hluboké rozjímání.