Však také byl. Vychovatel Čaraka Ariela nutil, aby večer co večer prováděl bilanci uplynulého dne, aby se rozpomínal, co všechno se událo od východu do západu slunce, aby si prověřoval svůj postoj ke každé události, jak o ní smýšlel, co by si byl přál, jak si v té které situaci počínal. A z toho všeho, než se směl uložit k spánku, musel Ariel Čarakovi skládat účty, musel se mu vyzpovídat. Zapadající slunce ozařovalo koruny palem a oblaka prohánějící se po obloze. Zrovna přestalo pršet a z nádvoří do cely vál horký, vlahý vítr.

Co všechno se za ten den sběhlo?

Jako vždy se Ariel probudil za úsvitu. Umývání, modlitba, snídaně ve společné jídelně. Na hrubém dřevěném podnose jim přinášeli luče. — placky z mouky — tvrdé, skoro nepoživatelné pražené podzemnicové ořechy a vodu v hliněných nádobách.

A jako vždy vychovatel Saťa vemlouval chovancům, že snídají banány, chutné rýžové cukrované koláčky a všechno to zapíjejí smetanou, a jako vždy stísňujícím pohledem shlížel z jednoho chovance na druhého. A ti pod vlivem sugesce s chutí poj ídali všechno, co se jim předkládalo. Jen jeden z nich, nováček, dosud nenavyklý masové hypnóze, se udiveně zeptal: „Ale kdeže jsou ty banány? Kdeže jsou jaké rýžové koláčky?“

Saťa k chlapci přiskočil, uchopil ho za bradu, zdvihl mu hlavu, přísně se mu zadíval do očí a poručil: „Spi!“

Pak znovu všechny ujistil, co za dobroty snídají, a i tento chlapec s chutí začal chřoupat tvrdé ořechy úplně přesvědčen, že pojídá banány.

„Jak to, že máš na sobě šálu?“ zeptal se stroze devítiletého děvčátka jiný vychovatel, vychrtlý Ind s černým plnovousem a vyholenou hlavou.

„Je mi zima,“ odpovědělo děvčátko a otřáslo se. Zřejmě je mrazilo. „Horko je ti! Odlož tu šálu!“

„Je to ale vedro!“ Děvčátko odhazuje šálu a sahá si na čelo, jako by si chtělo setřít krůpěje potu. A hned nato zpěvavým hlasem začíná Saťa kázat, že chovanci nesmějí cítit ani teplo ani zimu ani bolest. Duch musí neustále vítězit nad tělem. Děti sedí tiše, snídají mdle, bez zájmu.