Vousatý Brownlow si všiml jejího pohledu a zachmuřil se.

Začal obřad rozdávání diplomů. Bezpočet poklon a úklon. Někteří členové lóže sundávali s prsou svá stará vyznamenání, jen aby je mohli znovu přijmout z jeho rukou, vrhali se na podlahu a učitel učitelů nad nimi roztahoval paže a rozdával květiny.

Potom začal mluvit a přivedl posluchače do takového náboženského vytržení, že se sál naplnil hysterickými výkřiky, mnoho přítomných omdlívalo a někteří posluchači se zmítali v křečích. Nakonec Maria, nové ztělesnění Buddhy, ještě jednou požehnal veškerému posluchačstvu a odešel.

Sáhib vstal a madame-sáhib se do něho zavěsila. Prošli sálem ke dveřím za pódiem jako lidé, kteří jsou tu jako doma, a vstoupili do přepychové, po evropsku zařízené pracovny. Zde nechyběl ani krb, úplná zbytečnost ve zdejším horkém podnebí.

Sáhib usedl za psací stůl ředitele školy a madame se posadila do křesla po jeho boku.

„Posaďte se, pane Pearsi, a povězte nám, jak pokračuje práce školy!“ Pears, známý ve škole pod jménem Bcharava, poprosil paní Drydenovou o dovolení, zda si může zapálit doutník, pomyslil si:

„Však ty toho o celé té naší škole víš víc než já!“

A opravdu.

Oba, Pears i sáhib, pan Brownlow, oba byli Angličané a oba pracovali ve stejném oboru. Náboženství, jeden z opěrných pilířů společenského zřízení, kterému oba sloužili, dostávalo hrozivé trhliny, ztrácelo někdejší kouzlo v lidových masách. Bylo zapotřebí podepřít nějak tento pilíř, aby se nezhroutil, najít něco, co by účinkovalo podobně, vynalézt nějakou náhražku. Bylo nutno podepřít víru v božstva, v ducha, nově roznítit náboženský fanatismus.