„Kdyby raději ukázali, co všechno tu člověk musí zkusit!“

Ariel prošel celým tímto peklem. Poslední zkouškou, které se musel podrobit, bylo „přijetí ducha“. Hnusem se otřásl při vzpomínce na tento ohavný obřad, který museli absolvovat chovanci těsně před ukončením školy. Museli být přítomni umírání člověka, držet umíraj ícího za ruce a v okamžiku smrti jej políbit na ústa a vdechnout jeho poslední vydechnutí. To bylo odporné. Ale Ariel se uměl ovládat.

Nenadálý šum mezi přítomnými vytrhl Ariela ze zamyšlení.

Ředitel školy zve hosty do sousedního sálu. Tam je pro ně uchystáno představení jiného druhu. Budou se rozdávat diplomy členům theosofické „Bílé lóže“. A bude je rozdávat sám učitel učitelů Ježíš-Mária, a vlastnoručně.

Obrovský sál tonul v záplavě zeleně a květin. Pódium, pokryté koberci, připomínalo besídku zarostlou břečťanem, růžemi a jasmínem. Otevřenými okny vál do sálu žhavý vítr. Bylo tu vedro. Příchozí sundávali s ramen šály a ovívali se palmovými vějíři. Otylý statkář si nenápadně vstrčil do úst betel.

Do první řady, do zlaceného křesla se žlutým hedvábným potahem usedl obstarožný Angličan v brýlích, s naondulovanými šedivými vousy a k němu, do stejného křesla přisedla madame-sáhib, tělnatá dáma s kulatou mladistvou tváří a přistřiženými naondulovanými šedivými vlasy, v indickém šatě — vůdčí činovníci theosofické společnosti pan Browlow a paní Draydenová. Ředitel školy jí podal kytici.

Všechno se usadilo a sbor děvčat a chlapců v blankytných řízách, ozdobených girlandami z bílých oleandrů, zazpíval hymnu. Když hymna doznívala, objevil se v besídce Maria. Všichni hosté vstali, ale mnozí hned nato poklekli.

Učitel učitelů byl také v blankytné říze. Jeho hlava s kučeravými, na ramena padajícími vlasy a nevelikým vousem připomínala Krista, jak ho malovali staří italští mistři. Na hezkém, poněkud příliš zženštilém, líbezném obličeji ustrnul božský úsměv. Maria rozpažil, žehnal. Madame-sáhib nemohla utrhnout oči od této půVabné tváře. Ani za mák náboženského citu nebylo v tomto rozkochání.