Mezi vychovateli a „vědeckými spolupracovníky“ Dandaratu byli lidé duševně nenormální, ale zároveň někteří i svým způsobem mimořádně nadaní. A k takovým patřil také Hyde. Otevřená okna laboratoře, protáhlé spíš jako chodba, byla zakryta rákosovými rohožemi proti žhoucím slunečním paprskům. V pološeru se tu rýsovaly stoly, zastavěné složitými přístroji všemožných geometrických tvarů. Krychle, koule, válce a kotouče z mědi, skla a pryže v husté spleti drátů, jako by to všechno obrůstaly liány. Úplná džungle vědeckých přístrojů, pro nezasvěcence těžko proniknutelná. Ale nikde ani knížka. Celá obrovská knihovna o tisícerých svazcích z nejrůznějších vědeckých oborů zde byla uložena pod neobvykle velikou, úplně holou lebkou, rudou jak zralé raj če. Odtud majitel fenomenální paměti jako z rukávu soukal všechny potřebné vědecké informace. Za celá léta pobytu v Indii Hyde ztloustl, zlenivěl, zarostl ryšavým plnovousem a přešly mu do krve místní návyky.

Celé hodiny se povaloval na rohoži jen v bílých šortkách a stále měl po ruce džber ledu a citróny, plechovku s betelem a jinou plechovku s tabákem. Rty měl jako zkrvavělé od rozžvýkaného betelu. V

jedné ruce měl věj íř a nikdy se nepřestal ovívat, v druhé pak dýmku, žvýkal betel a kouřil a přemýšlel, a čas od času přikázal svým dvěma pomocníkům, Bengálci a Angličanovi, ať zaznamenaj í myšlenku, která ho zrovna napadla, nebo provedou ten a ten pokus. Když pomocníci neudělali něco přesně, jak si přál, Hyde zuřil a pokřikoval, ale nikdy nevstal. A za chvíli se už zase dobrácky pochechtával.