„Odemkněte skříňku klíčkem, pane Foxi, a nadzvedněte víčko.“ Fox nedůvěřivě otočil klíčkem. Ale víčko ani zdvihat nemusel, samo se zdvihlo pomocí zpružiny a ze skříňky se svisle vzhůru vznesla černá, pórovitá, asi jako pěst veliká hrouda, lehce narazila na strop a jako by se k němu přilepila.

Zaražený Fox se podrbal na hlavě a mlčky vzhlížel na hroudu, připomínající černou mycí houbu.

„Sundejte to, Williame!“ velel Hyde.

William přinesl žebřík, vzal houbu do ruky a slezl.

“Tu máte, pane Foxi, ale držte pevně, nepouštějte!“

Fox necítil váhu houby. Naopak, pórovitá hmota, ač nepatrně, drala se směrem vzhůru.

William vzal houbu Foxovi z ruky, vložil ji do skříňky, otočil klíčkem a odešel.

„Tímhle svým pokusem jsem zabrousil do vašeho oboru, Foxi,“ řekl Hyde. „Fyzika ultratenkých stěn. Pórovitá hmota s jemnými, pouhým okem nepostřehnutelnými stěnami a komůrkami naplněnými vodíkem. Neuvěřitelně lehké, nevažitelné, a nakonec létající kovy! Dovedete si představit ten převrat v stroj írenství a dopravě? Mrakodrapy vznášející se do stratosféry, létající města! Do zlata by mne za tenhle vynález zabalili! Ale odvrhli, neuznali, tím hůř pro ně! Ať si tedy mého vynálezu využije Dandarat k těm svým zázrakům! Jen si představte! Skála, přikovaná k zemi řetězy. Přichází člověk, chopí se skály, někdo řetězy uvolní, a člověk nejen skálu zdvihne, ale sám se s ní vznese do povětří. To by byla podívaná!“

„A tomu říkáte levitace?“ zeptal se Fox. „To pak je levitace i dětský balónek!“

„Kdepak! Vůbec tomu neříkám levitace,“ odpověděl Hyde. „Byla by to, kdyby se podařilo udělat z pórovité nevažitelné hmoty člověka. Pak by mu stačilo docela nenápadně se odrazit nohou, a vznesl by se vysoko do povětří. Ale na takový úkol nestačím ani já. Existuje mnohem jednodušší cesta. Williame, pokus Číslo dvě!“

Úplně jako by přinášel jídlo na stůl přinesl William dřevěný podnos. Na něm černá skříňka s pákami a na ní bílá kostka. William položil podnos na podlahu před Foxe.