Ne, vždyť to je doopravdy skvělé! A alpinisté, ti si budou panečku lebedit! Muší křídla, a klidně si vyletí na Mont Everest nebo Montblank, jako opravdové mouchy na homoli cukru!. Vidíte, sám jsem z vašeho návrhu celý bez sebe. Ale, vážený pane, tady u nás, tady potřebujeme něco docela jinačího! Musíme udělat věc jedinečnou, člověka, který může létat vůbec bez přístroje, tak, prostě fuč, a kde nic tu nic. “Ale jestli je to vůbec možné, pak takových lidí stejně můžete nadělat sta a tisíce,“ namítl Fox.

„Jakpak by ne!“ A v čem je potom nějaký rozdíl?“.

V tom, že stačí chytit jednoho mušího člověka a každý inženýr, který si přístroj okoukne, dokáže si jich pak už snadno vyrobit na tisíce. Ale chytí-li někdo mého létajícího člověka, na nic nepřijde a nic nepochopí. Jen já znám své tajemství. A můj létající člověk bude jediný na světě. Vyrobit druhého, třetího, desátého, to dokážu jen j á— a jenom na zvláštní objednávku Dandaratu! Jasno?“ Foxovi spadlo srdce do kalhot. Polkl pilulku a připadala mu tentokrát zvlášť hořká. Dlouho se nezmohl na slovo, ale pak přece jen řekl:

„Ale to, o čem mluvíte, to považuji za holou nemožnost. Připomíná to dosavadní povídačky o létajících fakírech. Ne, že by se o tom málo napsalo a namluvilo. Ale my vědci, my přece nevěříme na pohádky. Už jsem tu v Indii devět let a případ člověka, který se prostě, beze všeho dokáže vznést, jak se učeně říká případ levitace, to jsem ještě neviděl. A kdyby mi náhodou o něm vyprávěl očitý svědek a k tomu člověk, kterému cele důvěřuji, řekl bych mu:,Hochu, naletěls na nějaký mazaný trik nebo tě zhypnotizovali'.“

„Nechme fakíry na pokoji! Williame!“ zavolal Hyde. Z vedlejší místnosti přišel mladík s bledým, unaveným obličejem. „Předveďte panu Foxovi pokus číslo jedna.“ William odešel a vrátil se s podnosem. Na něm ležela malá skříňka.