“Myslím, že ne,“ odsekl Hyde. „Ale když už je vám Arielův život drahý, nechte provést první pokus na sobě. Mně je docela jedno, kým to načnu. Létající ředitel školy! To by byla díra do světa!“ Pears dělal, že tento zlý žert přeslechl a honem se ještě zeptal:

„A co rozumové schopnosti, ty nemůže pokus ohrozit?“

„Proč by ne?“

„Nu, nelze nic dělat. Pro věc tak důležitou už musíme něco riskovat,“ hlučně si povzdechl Pears.

„Vůbec nesnáším tyhle jezuitské povídačky. Vidím vám přece až na dno té vaší černé duše. Ze všeho nejvíc byste si přál, aby Ariel zůstal naživu, ale přišel o rozum, ale to zase ne tolik, aby ho nebylo možno využít pro vaše theosofické a — cha-cha-cha — okultistické podvody. Že je to tak, vy liško podšitá?“

Pears by se byl hnedle rozzlobil, ale uvědomil si, že je Hyde člověk, kterého potřebuje, ovládl se a suše odpověděl:

„Jsme povinni poslouchat příkazů vyššího předurčení. Jsem velmi rád, že jste mi vysvětlil, jak mám postupovat. Ariel přijde k vám dnes večer. Ale opatrně s ním, pane Hyde. Připravte ho na to, čím se stane. Nečekané nabytí schopnosti létat, to není maličkost. Aby si hned napoprvé nerozbil hlavu.“

Kapitola čtvrtá

Přátelé

Šarad se vrátil z nemocnice do Arielova pokojíku. Zakrátko se mezi nimi vyvinul vztah pro chovance Dandaratu velmi výjimečný.

Podle školního řádu musel starší žák vést mladšího, musel být jeho prvním a bezprostředním vychovatelem a „vykladačem věrouky“, jakému se v Indii říká guru. Nějak se s mladším sblížit, mít s ním nějaké důvěrnosti nebo se s ním spřátelit měl starší přísně zakázáno. Mladší musel staršího ve všem slepě poslouchat, to byl základ výchovy. Avšak Ariel si uchoval v srdci jistou samostatnost, kterou skrýval pod maskou absolutní poslušnosti. Pud sebezáchovy ho nutil k pokrytectví, k předstírání. A v tomto směru dosáhl Ariel skutečné dokonalosti.