Podle toho pak také vedl Šarada. Chlapec pudově pochopil, co se od něho žádá. Tvářil se zkroušeně, když ho Ariel v něčí přítomnosti krutě káral pro přestupky, kterých se nedopustil. Když však bývali spolu o samotě, šeptal Ariel do ucha svému svěřenci taková napomenutí, nad jakými by učitelé a vychovatelé jistojistě trnuli hrůzou. A často se v takových okamžicích Ariel nechával strhnout k výroku: „Z duše je všechny nenávidím!“ A Šarad dobře věděl, koho tím Ariel myslí. Stejně jako on nenáviděl Pearse a všechny ostatní své trýznitele a mučitele, ale všechny tyto pocity v něm přehlušoval smrtelný strach. Chlapec se třásl a ohlížel, bál se o sebe a o Ariela, kdykoliv mu svěřoval své nejtajnější myšlenky a pocity, jednou zvečera Ariel tichounce rozprávěl s Šaradem. Na chodbě zašelestily plíživé kroky Bcharavy. Ariel měl mimořádně vycvičený sluch, v mžiku byl od Šarada a začal ho hlasitě kárat. Šarad se zatvářil provinile. Bcharava vešel do pokojíku a jako vždycky se pátravě podíval z jednoho chovance na druhého. Tentokrát pronesl k Arielovi tuto řeč:

„Synu můj! Nelitujíce sil ani námahy, pečovali jsme o tebe, starali jsme se o tebe a vychovávali tě. Nastala doba sklizně. Už jsi jinoch. Tvé vzdělání je ukončeno. Je čas, aby ses dal do práce a prokázal službu těm, kdo tě živili a vychovávali, aby ses jim odvděčil za jejich péci, krev a krmi. Dandarat ti prokazuje obrovskou čest tím, že tě určil k vznešené službě a já pevně doufám, že v ničem nezklameš naši důvěru.“

Při tomto krasořečném kázání hleděl Ariel Bcharavovi zpříma do očí jako člověk, který věru nemá, co by skrýval. Pochopil, že se rozhoduje o jeho osudu, že v jeho životě nastává přelom. Ale v jeho tváři se nepohnul ani jediný sval, ani stín vzrušení se v ní neprojevil. Také Šarad pochopil, že mu nastalo loučení s jediným člověkem, který mu zde pomáhal snášet život. Chlapec se však ještě nedovedl ovládat jako Ariel, a proto sklopil zrak, ba dokonce zatajil dech, aby na sebe neupozornil strašného Bcharavu.