William už zřejmě věděl, oč jde. Usedl rozkročmo čelem k opěradlu na ohýbanou židli, nohy zaklesl za nohy židle, rukama uchopil opěradlo a začal poskakovat po místnosti, jako to dělávaj í děti, když si hraj í.

Ariel nechápavě pozoroval poskakujícího asistenta.

„Všimni si dobře, Arieli! William se nohama nedotýká podlahy. Pouhým trhnutím vzhůru a kupředu poskočí i s židlí nad zemí. A při každém trhnutí vyskočí takových tři až pět centimetrů do výšky a zároveň kupředu. Kdyby však William při stejné váze měl víc síly, jistě by poskakoval výš a dál, je to tak? A čím víc síly, tím výš a dál. Na tom přece není nic zázračného ani zvláštního! A o co teď vlastně běží. Co ti chci říci, Arieli. Když jsi byl v narkóze. když jsi spal. zavedl jsem. vlil jsem do tvého těla. inu. vpravil jsem do tebe kapalinu, která zmnohonásobila tvoje síly. A teď dokážeš poskakovat na židli mnohem lépe než William. Zkus to! Vstaň, posaď se rozkročmo na židli a poskakuj, jako to dělal William!“

Pomocník uvolnil Arielovi místo a přivázal k trnoži provaz. Druhý konec provazu si ponechal v ruce. Ariel se posadil na židli.

“Tak, a teď poskoč, Arieli!“

Ariel trhl židlí, a něčeho takového se věru nenadál. Vyskočil tak, že nebýt provazu, vrazil hlavou do stropu. Ale provaz ho strhl k zemi a Ariel i s židlí dopadl na podlahu tak prudce, že porazil Williama. Hyde se hlučně rozesmál, ale hned se zarazil a zamračil se. Zřejmě ho něco zamrzelo. I žvýkat přestal.

„Neuhodil ses, Arieli?“

„Trochu. Jenom do kolena a lokte,“ odpověděl Ariel, úplně ohromen vším, co se stalo.

„A cos takhle za letu cítil?“

„Já. Jako by mne něco lehce uhodilo po hlavě a po zádech. Tlak, takový nějaký, jenom ne z vnějšku, tak nějak jaksi zevnitř.“

„Jak pak by ne. Nic jiného se nedalo čekat,“ zamručel Hyde. „Ale nikterak zprudka? Nebolelo to?“

„Ne, jen v první chvíli. Překvapilo mne to, až jsem se trochu polekal.“