
Myšlenka vědců byla prostá: zřídit v blízkosti pólů obrovské „ohně“ s teplotou Slunce, které budou ozařovat a oteplovat ledovcové pustiny. Uskutečnění tohoto plánu se stavěly do cesty překážky zdánlivě téměř nepřekonatelné.
Když začali lidé přeměňovat vodík v helium, ukázalo se, že teplotám milionů stupňů, vyvíjejícím se při této reakci, nemůže odolat žádná na Zemi známá látka. Nejodolnější šamotová cihla, lisovaný asbest, křemík, slída, nejušlechtilejší wolframová ocel, vše se měnilo v páry ve styku s oslepujícím atomovým žárem. Lidstvo tedy mělo palivo, způsobilé rozpustit ledovce a vysušit moře, měnit podnebí, ohřívat oceány a vytvořit v polárních krajích tropické džungle — nemělo však materiál, z něhož by bylo možno pro takové palivo zbudovat ohniště.
Protože však nic nemůže zadržet lidstvo spějící k vytčenému cíli, byly i tyto překážky odstraněny.
Neexistuje-li materiál, z něhož by se dalo zbudovat ohniště na přeměnu vodíku v helium — uvažovali vědci — není je vůbec třeba budovat. Vždyť atomový oheň také není možno zapálit na povrchu Země, protože by povrch okamžitě roztavil, propadl by se do hlubin a způsobil by katastrofu. Je tedy třeba udržovat je v atmosféře jako mraky, ale takové mraky, které lze podle potřeby řídit.
