Neznala však dost svého syna. Snivému jinochovi se pod tímto těžkým úderem zhroutil chrám jeho první lásky, mnohem vážnější, než bývá obvykle první vztah urozeného mladíka a pokorné otrokyně. Alexandr se na nic neptal, všechno pochopil a matka ztratila navždycky onu možnost, které obětovala lásku i dívku. Syn jí neřekl jediné slovo, ale od té doby ho nezajímala žádná žena, ani krásné otrokyně, ani hetéry, ani urozené dívky. Olympias nevěděla o žádném synově vzplanutí.

Ptolemaios bez obav, že by mu Alexandr mohl být sokem, se rozhodl, že přijde k Tháidě s přáteli, a to i s lehkomyslným Héfaistiónem, který znal kdekterou athénskou hetéru a jehož víc bavily hazardní hry a dobré pití než Erótovy kratochvíle.

S Ptolemaiem tomu bylo naopak. Každé setkání s neznámou kráskou v něm vždycky vyvolalo potřebu sblížení, bylo mu příslibem dosud neznámých rozkoší a nespatřených tělesných krás, prostě celého vesmíru svěžích a nových dojmů. Očekávání se obvykle nesplnilo, ale neúnavný Erós ho znovu a znovu vrhal do náručí veselých přítelkyň.

Vítězem v boji o srdce proslulé hetéry nebude Filopatrův talanton stříbra, ale on, Ptolemaios. A aťsi nabídne Filopatros třebas deset talantů!

Je to přece jenom zbabělý ubožák!

Makedonec si přejel rukou šrám po švihnutí, táhnoucí se po celém rameni, a ohlédl se.

Nalevo vbíhal od břehu do neklidného pěnícího se moře krátký, na okrajích písečnatý mys, místo, k němuž plavala celá čtveřice Makedonců

Nikoliv, pouze trojice — on přece ze soutěže vypadl a přišel sem tedy dříve. Po souši dospěje dobrý chodec k cíli vždycky rychleji než plavec v moři, zvláště když jsou velké vlny a vítr.

Otroci čekali na plavce s šatstvem a byli udiveni, když spatřili Ptolemaia, jak sbíhá ze svahu. Smyl ze sebe písek a prach, oblékl se a pečlivě složil ženský plášť, který mu dal malý Tháidin sluha.

Pod pahorkem svítily stříbrem dvě prastaré olivy a stínily nevelký dům s oslnivě bílými zdmi.