Héfaistión se zmocnil drobných Nannioniných rukou a učil ji chaldejské hře prstů: tři a pět. Ptolemaios pozoroval Tháidu a nebyl s to se soustředit na rozhovor. Dvakrát netrpělivě trhl rameny. Tháis si toho všimla, usmála se a upřela na něj přimhouřené výsměšné oči.

„Netrap se, mořeplavče, hned tady bude.“

„Kdo?“ zamručel Ptolemaios.

„Bohyně přece, světlovlasá a světlooká bohyně, o níž jsi snil na břehu Halipedonu.“

Ptolemaios chtěl něco namítnout, ale vtom vpadla do pokoje vysoká dívka v rudozlatém himationu a vnesla sem vůni prosluněného větru a magnólií. Měla neobyčejně rychlé pohyby, které jemní znalci mohli označit za příliš prudké ve srovnání s hadím vlněním egyptských a asijských harfenic. Muži ji přátelsky přivítali. K všeobecnému údivu se vždycky klidný Nearchos zdvihl z lavice v stinném koutě pokoje.

„To je Égésichora, Sparťanka, má nejlepší přítelkyně,“ představila ji krátce Tháis a vrhla na Ptolemaia kradmý pohled. „Égésichora, píseň poutnická,“ řekl zamyšleně Alexandr. „V tomto případě je lakonská výslovnost hezčí než atická.“

„My nepovažujeme atické nářečí za příliš krásné,“ namítla Sparťanka, „má na počátku každého slova přídech, jaký dělají také Asiaté, my vyslovujeme otevřeně.“

„A jste vůbec otevření a nádherní,“ zvolal Nearchos.

Alexandr, Ptolemaios a Héfaistión se po sobě podívali.

„Pro mne znamená jméno mé přítelkyně,První tanečnice’,“ řekla Tháis, „hodí se na ni ne]víc.“

„Mám raději píseň než tanec,“ prohlásil Alexandr.

„Pak tedy s námi ženami nebudeš šťastný,“ odvětila Tháis a makedonský králevic se zachmuřil.

„Přátelství Sparťanky a Athéňanky je něco neobvyklého,“ pravil. „Sparťané přece považují Athéňanky za loutky bez mozku, za polootrokyně, které jsou uvězněny jako v Orientě doma a nemají naprosto žádné pochopení pro mužovy zájmy. Athéňanky zase nazývají Lakedaimoňanky chlípnicemi lehkých mravů, rodící tupé vojáky.“