„A přitom jsou oba názory naprosto mylné,“ zasmála se Tháis.

Égésichora se mlčky usmívala a byla skutečně podobná bohyni. Vzklenutá hruď, široká rovná ramena a přímé držení pevné hlavy jí dodávaly ve vážné chvíli vzhled kory u Erechtheionu. Ale její tvář sršící veselím a mladistvým zápalem se měnila.

Tháidu udivilo, když lakedaimonská krasavice okouzlila nikoli Ptolemaia, ale Nearcha.

Otrokyně jim předložila velmi prosté jídlo. Číše na víno a vodu, zdobené černými a bílými linkami, připomínaly krétské nádoby, které se cenily nad zlato.

„Cožpak Athéňané jedí jako Thessalové?“ zeptal se Nearchos a lehce ulil ze své číše bohům a zdvihl ji vstříc Égésichoře.

„Jsem Athéňanka jenom zpoloviny,“ odvětila Tháis, „má matka byla Protokréťanka ze starého rodu a prchla před piráty na ostrov Théru pod ochranu Sparty. Tam se v emporionu potkala s otcem a narodila jsem se já, ale…„

„Mezi rodiči nebyla epigamie, takže manželství bylo neplatné,“ dopověděl Nearchos, „proto máš tak starobylé jméno.“

„Nestala jsem se nevěstou ʻpřinášející býky’, ale dostala jsem se do školy hetér v chrámu Afrodíty Korintské.“

„A proslavila jsi Athény!“ zvolal Ptolemaios zdvihaje číši.

„A co Égésichora?“ otázal se Nearchos.

„Jsem starší než Tháis. Můj život se roztodivně klikatil a nemůže zajímat každého,“ přezíravě pronesla Sparťanka.

„Teď už vím, proč jsi tak zvláštní,“ řekl Ptolemaios, „vypadáš jako opravdová dcera Kréty.“

Nearchos se krátce a škodolibě usmál.

„Co ty víš o Krétě, Makedonče! Kréta je hnízdem pirátů a přivandrovalců ze všech konců Helady, Iónie, Sicílie a Foiníkie. Lůza rozvrátila a zaneřádila zemi, zničila starou slávu Mínóových dětí.“

„Já měl ale na mysli právě onen skvělý lid, ovládající moře, který už dávno odešel do říše stínů.“