Ve vztažené levé ruce — byla to v celém helénském světě proslulá Afrodíté Úraniá v Zahradách — měla velkou růži, symbol ženskosti, květinu Afrodíty a lásky. Mohutné tělo, zahalené do záhybů peplu, strnulo v klidné entazi. Roucho, na rameni nezvykle rozevřené podle starého asijského či krétského zvyku, odhalovalo vysoká, blízko sebe posazená a jako vinné krátery velká ňadra, která svou smyslností byla v rozporu s oduševněle tajemnou tváří a přísnou pózou Nebeské Afrodíty.

Ze všech umělců Helady dokázal až Alkamenés sloučit starou, prudce smyslnou krásu s duchovní ušlechtilostí a vytvořil náboženský symbol neodolatelného půvabu, z něhož vyzařoval příslib nekonečného Štěstí. Bohyně byla Matka a Úraniá zároveň.

Tháis zbožně přistoupila k bohyni a cosi šeptajíc objala nohy skvělého Alkamenova výtvoru. Strnula u podnoží sochy a pojednou odskočila zpět k nehnutě stojícímu Ptolemaiovi. Opřela se o jeho mohutné rámě a mlčky a zkoumavě se mu zadívala do tváře, čekajíc na patřičnou reakci. Ptolemaios cítil, že Tháis od něho něco čeká, ale stál dále mlčky a rozpačitě se usmíval. A ona se stejně nečekaně, jediným skokem ocitla znovu uprostřed mramorové plošinky. Tleskla třikrát dlaněmi a zazpívala výrazně rytmický hymnus Afrodítě, který se zpívá v jejích chrámech před vstupem posvátných tanečnic..“

Na milé tváři má věčně jen úsměv a kvítek její je půvabu pln,“ přiblížila se Tháis opět k Ptolemaiovi plavným tanečním krokem.

„Bohyně, přijmi hymnus a rozplameň v Tháidě žár vášně,“ mohutným hlasem zvolal pojednou Ptolemaios a strhl dívku k sobě.

Tentokrát se mu nevymkla. Objala ho kolem krku a pevně se k němu přitiskla. Himation se jí svezl na zem a skrze tenkou látku chitónu cítil Ptolemaios horké, pevné tělo.

„Vojáku, ty znáš Afrodítiny hymny?! Ale nemusíš prosit bohyni o žár pro mne, dej si pozor, abys v něm neshořel,“ zašeptala dívka.