„Čekám na tebe, miláčku,“ řekla prostě; nazvala tak Makedonce poprvé a vložila do tohoto slova tolik něhy, že z Ptolemaia se vydral vzrušením vzdech a zatápal po ní vztaženýma rukama.

Tháis na půl kroku odstoupila, kdesi za výstupkem dveří nahmátla široký himation, rozmáchla se jím a zhasla lampičku. Ptolemaios se ve tmě bezradně zastavil, ale mladá žena proběhla k vchodu. Její ruka našla jeho, pevně ji stiskla a táhla ho za sebou.

„Pojďme!“

Vyšli boční brankou v keřích a vydali se po cestičce dolů k říčce Ilissu, protékající skrze Zahrady od Lykeia a Hérakleovy svatyně až k soutoku s Kéfísem. Cestu jim osvěcoval nízký půlměsíc.

Tháis šla rychle, skoro běžela bez jediného ohlédnutí a její vážnost přešla na Ptolemaia. Sledoval ji mlčky a kochal se její vzpřímenou chůzí se svobodně uvolněnými rameny, dodávala její nevelké postavě vznešenosti. Ladná šíje nesla hrdě hlavu s těžkým uzlem vlasů v týlu. Zahalila se pevně do tmavého himationu, při každém kroku se jí hned na jedné a hned na druhé straně ovíjel kolem boků a zdůrazňoval pružnost jejího těla. Malé nožky se kladly na zem lehce a bezpečně a periskelidy — nánožní náramky — na jejích kotnících stříbrně zvonily. Na cestu ulehly stíny obrovitých platanů. Za touto temnou stěnou zazářilo studené světlo plošinky z bílého mramoru, kterou tvořil polokruh hladkých dlaždic. Na vysokém podstavci stála bronzová socha bohyně. Dole sotva slyšitelně šplouchal Ilissos.

Bohyně měla přikloněnou hlavu, shrnovala si z ramen jemný závoj a pohled jejích očí ze zelených svítících kamenů člověka fascinoval. Zvláštní, při zobrazování božstev málo se vyskytující výraz soucitu a upřímnosti byl podivuhodně sladěn s tajemnou hloubkou vševědoucího pohledu. Bohyně jako by se skláněla k smrtelníkům, aby jim v tichu a liduprázdnu hvězdné noci odhalila nějaké tajemství — každému to jeho.