Ještě větší význam mělo pro Helény potěšení z lidské krásy především u živých lidí, nejenom u soch, obrazů a fresek. Velmi mnoho času věnovali atletům, hetérám a tanečnicím. Umělci jako tvůrci krásy a jejich živé modely měli obrovský význam, který v následujících dobách a v jiných zemích — až na Indii v prvním tisíciletí našeho letopočtu — nemá obdoby.

Těžko si dovedeme představit tu obrovskou spoustu soch v chrámech a galériích, na náměstích a v zahradách, nemluvě už o bohatých soukromých domech. Každé desetiletí má vynikající umělce, kteří vytvořili stovky děl (například Lýssipos půldruhého tisíce soch, Práxitelés 600, Feidiás 800). Celkový počet uměleckých děl, převážně soch, jež se nashromáždily během oněch několika staletí rozkvětu helénského umění, je nesmírný. Jen nepatrná část tohoto obrovitého uměleckého dědictví se zachovala, a to pouze v římských mramorových kopiích. Kovové sochy přetavili v pozdějších dobách barbarští dobyvatelé na děla a koule. Například po tak plodném sochaři, jako byl Lýssipos, se nezachovala jediná původní socha, protože pracoval převážně s bronzem. Tyto zvláštnosti dějin helénského umění je třeba mít při čtení mého románu na paměti. Proslulé chrámy byly středisky kultů určitého božstva a zároveň jakýmisi školami náboženských věrouk se zvláštními mystériemi pro výchovu nových kněží a kněžek.

Čtenáři, kteří dobře znají zeměpis, se nesmějí divit, že zeměpisné popisy v románu se od současnosti liší. Ve čtvrtém a třetím století př. n. l. bylo mnohem vlhčí podnebí. A vůbec byla celá Asie méně suchá než dnes. Tím si lze také vysvětlit, že bitvy a tažení spousty lidí probíhaly tam, kde by nyní nebylo dost vody a píce ani pro jeden jezdecký pluk. V Libyjské poušti byla bohatá loviště a mohutné staré lesy Helady, Foiníkie, Kypru a maloasijského pobřeží ještě nebyly zcela vykáceny a zničeny nadměrnou pastvou koz.