Západní vítr sílil. Těžké, pod večerní oblohou olejnaté vlny duněly, jak se tříštily o břeh. Nearchos s Alexandrem a Héfaistiónem uplavali hodně daleko, ale Ptolemaios, který plaval hůř a byl těžší, začal ztrácet síly, zvlášť když ho Kóliadský mys přestal chránit před větrem. Zlobil se na své přátele, že ho opustili, protože se neodvážil vzdálit od břehu a bál se přiblížit k běsnící bílé tříšti u hrozivě temných skal. Mlčenlivý a nepřístupný Kréťan Nearchos byl nepřekonatelný plavec a bouře se vůbec nebál, proto ho asi ani nenapadlo, že přeplavat Falérský záliv od mysu k mysu je v takovém počasí pro Makedonce, kteří s mořem nesrostli, nebezpečné. Ale Alexandr a jeho věrný Héfaistión, Athéňan, oba muži železné vůle, chtěli Nearcha dohnat a úplně na svého druha, ztraceného ve vlnách, zapomněli.

„Poseidónův býk“, obrovská vlna, vzal Ptolemaia na své „rohy“. Z této výšky zpozoroval Makedonec maličký záliv, přehrazený ostrými balvany. Vzdal se, uvolnil ztěžklá ramena a rukama si kryl hlavu. Sjel pod vlnu a úpěnlivě prosil Dia-Ochránce, aby ho vedl do průrvy mezi skalami a nevrhl ho na ně.

Vlna se s ohlušujícím hukotem roztříštila a vynesla ho na písek mnohem dál než vlna obyčejná. Ptolemaios byl oslepen, ohlušen a úplně schvácený, popolezl několik loktů, opatrně si klekl a konečně potácivě vstal a třel si hlavu, v níž mu hučelo. Zdálo se, že vlny do něho buší dál i na zemi.

Skrze hukot příboje zaslechl kratičké zasmání. Otočil se tak prudce, že znovu klesl na kolena. Smích zazvonil docela blízko.

Před ním stála nepříliš vysoká dívka, zřejmě právě vyšla na břeh. Voda jí ještě stékala po hladkém, opáleném těle, z hustých, mokrých havranově černých vlasů se řinuly pramínky, plavkyně sklonila hlavu na stranu a rukou si ždímala vlnité kadeře.