Ptolemaios povstal v celé své obrovité výšce a pevně se zapřel nohama do země. Pohlédl dívce do tváře a spatřil veselé a smělé šedé oči.

Černé nenalíčené řasy, neboť bouřlivé vlny Egejského moře by byly každé líčidlo smyly, se nesklopily a nezachvěly pod žhavým, panovačným pohledem Lagova syna, v čtyřiadvaceti letech už známého dobyvatele žen v hlavním makedonském městě Pelle.

Ptolemaios nebyl s to odtrhnout oči od neznámé ženy; náhle se tu objevila jako bohyně vystoupivší za hukotu z moře a z jeho pěny. Překvapil ho zjev zcela neobvyklý u Athéňanky: tvář jako měď, šedé oči a havranově černé vlasy. Později pochopil, že s takto měděně osmahlou kůží se dívka nemusela bát slunce, které athénské krásky děsilo. Athéňanky se totiž opálily příliš temně, takže vypadaly jako fialově bronzové Etiopky, a proto se nerady vystavovaly slunci. Ale tato měďnotělá je jako Kirké nebo jako jedna z legendárních Mincových dcer se sluncem v krvi a stojí před ním s důstojností kněžky. Ne, tato drobná, zcela mladičká dívka není ovšem ani bohyně, ani kněžka. V Attice a vůbec v celé Heladě přece kněžky vybírají z nejurostlejších světlovlasých krasavic. Ale odkud bere svou klidnou sebejistotu a plavnost pohybů, jako by byla v chrámu a nestála před ním na pustém břehu nahá, cožpak i ona zanechala veškerý svůj oděv na vzdáleném Thoontově mysu? Charitky, které propůjčují ženám magickou přitažlivost, se sice převtělovaly do dívek malé postavy, ale ty zase tvořily věčně nerozlučnou trojici, a tahle je sama!

Zatímco Ptolemaios takto uvažoval, vyšla zpoza skály otrokyně v rudém chitónu, obratně dívku zahalila do hrubé osušky a jala se jí třít tělo a vlasy.

Ptolemaios se zimomřivě zachvěl. Boj s vlnami ho rozehřál a teď začal prochládat — vítr byl dnes nepříjemný i pro tvrdě vychovaného Makedonce.

Dívka si odhodila z obličeje vlasy a pojednou klukovsky hvízdla skrze zuby. Hvízdnutí připadalo Ptolemaiovi hrubé a nevhodné, vůbec se nehodilo k její dívčí kráse.