Arcimág, který by vynaložil obrovské úsilí a nesmírné množství času, by mohl nakonec jako výsledek svého úsilí získat malou hůlku, vyrobenou ze dřeva Myslícího hruškovníku. Strom se vyskytoval velice zřídka a to jen na místech s prastarou kouzelnou historií. Ve všech městech kolem Kruhového moře se takové hůlky vyskytovaly snad jen dvě. Ale že by někdo měl obrovskou truhlu, vyrobenou z jeho dřeva, no… Mrakoplaš se s tím pokoušel vyrovnat a nakonec došel k názoru, že i kdyby byla ta bedna plná hvězdných opálů a tyčí aurikoláta, nebude mít její obsah ani desetinu ceny obalu. Na čele mu začala nervózně tepat žilka.

Vstal a došel ke trojici u výčepu.

„Nemoh bych vám nějak pomoct?“ navazoval řeč.

„Vodpal, Mrakoplaši,“ zavrčel Broadman nespolečensky.

„Jenom mě napadlo, že by nebylo od věci, oslovit džentlmena v jeho vlastním jazyce,“ oponoval mu čaroděj mírumilovně.

„Heleď, de mu to docela dobře,“ odpověděl mu hospodský, ale potom trochu ustoupil.

Mrakoplaš vrhl na cizince společenský úsměv a pokusil se o několik slov v chimérštině. Pyšnil se tím, že tenhle jazyk zná opravdu plynule, ale cizinec na něj upíral zmatené oči a mlčel.

„Nefunguje to,“ prohlásil Hugo znalecky. „To je tou knížkou, víš? Tam hledá, co má říct. Kouzla, ne?“

Mrakoplaš přešel do vysoké borograviánštiny, vanglemeshtšitny, sumtrijštiny a nakonec zkusil i černou oroogujštinu, jazyk, který nemá samohlásky a jen jedno jediné přídavné jméno, které je navíc neobyčejně vulgární. Každý z těch pokusů se setkal s bezmocným nepochopením. Mrakoplaš v posledním zoufalém vypětí sil zkusil pohanskou trobštinu a mužíčkova tvář se rozzářila ve šťastném úsměvu.

„Konečně!“ zvolal. „Můj drahý pane! To je skutečně znamenité!“ (Je ovšem třeba podotknout, že jeho poslední slovo se v trobštině vyjadřovala výrazem „věc, která se přihodí jednou za dobu životnosti kanoe vyrobené pilným dlabáním pomocí sekery a ohně z nejvyššího diamantového stromu z proslulého diamantového pralesa rostoucího na úpatí hory Awayawa, domova bohů, jak se o ní říká“.)