„Co to všechno znamenalo?“ zeptal se Broadman podezřívavě.

„Co říká ten hospodský?“ zeptal se mužík.

Mrakoplaš polkl. „Broadmane,“ začal, „dej nám dva džbány svýho nejlepšího piva, buď tak hodnej.“

„Ty mu rozumíš?“

„Co? Jo, no jo.“

„Řekni mu… řekni mu, že je tady vopravdu vítanej. Taky mu řekni, že snídaně je za… jeden zlaťák.“ Pak se na Broadmanově tváři promítl děsivý vnitřní boj a nakonec dodal v záchvatu lidumilnosti: „Započítám mu do toho i tvoji snídani.“

„Cizinče,“ obrátil se Mrakoplaš k návštěvníkovi, „jestli zůstaneš tady, do večera tě někdo probodne nebo otráví. Ale nepřestávej se usmívat, nebo přestanu taky.“

„Ale jděte,“ odpověděl mu cizinec a pokojně se rozhlížel kolem. „Vždyť je to takové roztomilé místo. Skutečná morporská taverna. Víte, já jsem o nich tolik slyšel! Všechny ty obrovské malebné trámy! A všechny zdravé!“

Mrakoplaš se rychle rozhlédl kolem v náhlé naději, že z Kouzelnické čtvrti na protějším břehu uniklo nedopatřením zaklínadlo, které je přeneslo někam jinam. Ale ne, byli pořád u Bubnu, s jeho stěnami očazenými kouřem, podlahou poházenou rákosem plným prapodivných brouků a s kyselým pivem, které si člověk vlastně nekupoval, ale jen na krátkou chvíli půjčoval. Pokusil se nějakým způsobem spojit to, co viděl, se slovem „malebné“, nebo spíš s nejbližším trobským ekvivalentem, který zněl „ta příjemná obzvláštnost provedení, uplatňovaná především u korálových domků pygmejů Orohajské penisuly, kteří se živí mořskými houbami.“

Hlava se mu z té námahy zatočila. Návštěvník pokračoval. „Jmenuji se Dvoukvítek,“ řekl a natáhl ruku. Všichni tři okolostojící se mu instinktivně zahleděli do dlaně, aby zjistili, zda tam není další mince.

„Těší mě,“ řekl čaroděj. „Mé jméno je Mrakoplaš. Podívejte se, já sem nežertoval. Tenhle pajzl je vážně nebezpečnej.“