„Nenajmul jste si žádný strážce?“ zamumlal Mrakoplaš.

„Ne. Proč? Copak mám s sebou něco, co by stálo za krádež?“

Mrakoplaš se rozkašlal. „Máte s sebou, ehm, zlato.“

„Ale to je sotva dva tisíce rhinu. To je stěží na živobytí na jeden nebo dva měsíce, tím myslím u nás doma. Tady by mi mohly vydržet o trochu déle, doufám.“

„Není náhodou rhinu jedna z těch velkých zlatých mincí?“ zeptal se maličko nesvůj Mrakoplaš.

„Ano.“ Dvoukvítek se na čaroděje starostlivě zadíval přes horní okraj svých podivných hledících čoček. „Budou mi dva tisíce stačit, co myslíte?“

„Grrr,“ zachrčel Mrakoplaš, „chtěl jsem říct, že jo, že budou stačit.“

„Výborně.“

„Hm. Je každý v Agateánské říši tak bohatý, jako vy?“

„Bohatý? Já? Můj dobrý muž, jakpak vás tahle hloupost napadla? Vždyť já jsem jen chudý úředník. Myslíte, že jsem hospodskému zaplatil příliš mnoho?“ dodal po krátkém zamyšlení Dvoukvítek.

„Hm. Mohl se spokojit s menší částkou,“ připustil Mrakoplaš.

„Aha. No aspoň mám poučení pro příště. Jak vidím, mám se hodně co učit. Dostal jsem takový nápad. Mrakoplaši, nechtěl byste ke mně vstoupit do služby jako… no… nevím, vyjádřilo by slovo ‚průvodce‘ správně to, co mám na mysli? Myslím, že bych si mohl dovolit platit vám jeden rhinu denně.“

Mrakoplaš otevřel ústa k odpovědi, ale zjistil, že se mu slova slepila v krku a ten chomáč odmítá vyjít na světlo světa, který se rychle mění v blázinec. Dvoukvítek se začervenal.

„Já jsem vás urazil,“ řekl omluvným tónem. „to byla velice netaktní nabídka, když člověk jedná s profesionálem, jako jste vy. Bezpochyby máte mnoho práce a plánů, ke kterým se chcete vrátit… vysoká magie, bezpochyby…“