„Ne,“ ozval se konečně Mrakoplaš slabým hlasem. „Alespoň ne v současnosti. Říkáte rhinu? Za den. Každý den?“

„No víte, myslím si, že za těchto okolností to mohu zvednout na jeden a půlrhinu za den. A samozřejmě všechny výdaje, které bude třeba platit v hotovosti.“

Čaroděj se držel jako hrdina. „To bude v pořádku,“ vypravil ze sebe. „Výborné.“

Dvoukvítek sáhl do svého váčku, vytáhl velký kulatý zlatý předmět, krátce se na něj podíval a pak ho vložil nazpět. Mrakoplaš si tu věc nestihl pořádně prohlédnout.

„Tak, a teď bych si rád odpočinul,“ prohlásil turista. „Byla to dlouhá plavba. Třeba by se vám hodilo vrátit se v poledne a mohli bychom se porozhlédnout po městě.“

„Samozřejmě.“

„Potom bych vás poprosil, abyste byl tak laskav a požádal hostinského, aby mě doprovodil do mého pokoje.“

Mrakoplaš to udělal a pozoroval, jak nervózní Broadman, který přiklusal odněkud zezadu, vede svého hosta po dřevěných schodech za barem nahoru. Po několika vteřinách se zvedlo i Zavazadlo, přeťapalo lokál a vydalo se za nimi.

Čaroděj upřel pohled do své dlaně, na které se mu blýskalo šest velkých zlatých mincí. Dvoukvítek trval na tom, že mu odměnu za první čtyři dny zaplatí předem.

Hugo pokýval hlavou a pokusil se o povzbudivý úsměv. Mrakoplaš na něj zavrčel.

Když byl Mrakoplaš ještě na fakultě, nikdy neměl zvláštní výsledky v předmětu věštby a předpovědí. Zato teď mu v hlavě oživly jakési dávno nepoužívané dráhy a okruhy a budoucnost viděl stejně jasně, jako by ji měl napsánu přímo na víčkách. Začala ho svědit záda mezi lopatkami. Uvědomoval si, že jediná rozumná věc, kterou mohl udělat, je koupit si koně. Bude to muset být hodně rychlý kůň, drahý a koupený pod rukou. Mrakoplaš si nemohl vzpomenout na jméno jediného koňského handlíře, který by byl tak bohatý, aby mu mohl vrátit zpátky na téměř celou unci zlata.