Zbývajících pět mincí mu pomůže založit si užitečnou praxi v bezpečné vzdálenosti — řekněme nějakých dvě stě mil. To vypadá rozumně.

Jenže co se stane s Dvoukvítkem, opuštěným v tom příšerném městě, kde měli dokonce i švábi neomylný instinkt, který je dovedl ke zlatu? To by musel být člověk opravdu veliký lump, aby ho opustil.

Ankh-morporský Patricij se usmál, ale jeho oči zůstaly chladné.

„Tak středovou bránou, říkáš?“

Kapitán gardy předpisově zasalutoval. „Ano, pane. Museli jsme pod ním zastřelit koně, než se nám jej podařilo zastavit.“

„A to tě přivedlo přímou cestou sem,“ řekl Patricij a upřel zamyšlený pohled na Mrakoplaše. „Máš k tomu co říci?“

Říkalo se, že celé jedno křídlo Patricijova paláce obývají úředníci a ti prý tráví celé dny jen ověřováním a doplňováním všech informací, které jejich výjimečně schopný pán získal díky svému dokonalému špionážnímu systému. Mrakoplaš o tom nepochyboval. Vrhl rychlý pohled k balonku, který se táhl podél jedné stěny přijímacího sálu. Rychlý běh, pružný skok — a okamžitá salva ze samostřílů. Otřásl se.

Patricij si podepřel bradu pěstěnou rukou a pozoroval čaroděje očima malýma a tvrdýma jako skleněné korálky.

„Tak si to shrňme,“ promluvil po chvíli. „Porušení přísahy, krádež koně, rozšiřování falešných mincí, no ano, řekl bych, že to pro tebe znamená arénu, Mrakoplaši.“

To už bylo příliš.

„Toho koně jsem neukrad! Poctivě jsem ho zaplatil.“

„Ale falešnou mincí! To je prakticky, jako bys ho ukradl!“

„Ale rhinu jsou z ryzího zlata!“

„Rhinu?“ Patricij jeden z nich několikrát převrátil v buclatých prstech. „Tak se jmenují? Zajímavé. Ale přesně jak říkáš, našim dolarům se příliš nepodobají…“

„No jo, samozřejmě že to nejsou…“

„Aha! Takže ty to připouštíš?“