„Vodprejskni,“ řekl zarudlý obličej. „Ty seš Bravd, Střeďan, co?“

Bravd si uvědomil, že jaksi ztrácí iniciativu.

„Prostě běž pryč, jo?“ pokračoval jezdec. „Nemám na tebe čas, rozumíš?“

Rozhlédl se kolem a dodal. „A to platí i pro toho tvrdýho parťáka, toho malýho blechavce. Jak ho znám, je zalezlej někde vokolo ve stínu.“

Lasička přistoupil ke stojícímu zvířeti a podíval se neupravenému jezdci do tváře.

„No né, to je přeci čaroděj Mrakoplaš, co?“ prohlásil potěšeným tónem a v duchu si opakoval slova, kterými ho čaroděj popsal. Chtěl si je dobře zapamatovat pro případ, že by se mu v budoucnosti naskytla možnost neuspěchané pomsty. „Hned jsem si říkal, že ten hlas poznávám.“

Bravd si odplivl a zastrčil meč do pochvy. Pouštět se do sporů s čaroději se většinou nevyplácelo, nemluvě o tom, že málokdy mívali něco, co by jako kořist stálo za řeč.

„Na pouličního kouzelníčka si trochu moc dovoluješ,“ zavrčel.

„Ty víš pendrek,“ odpověděl mu kouzelník unaveně. „Jsem tak vyděšenej, že se mi páteř proměnila v rosol, v týhle chvíli trpím předávkováním hrůzou. Chci tím říct, že teprve až se z toho dostanu, budu mít čas uvědomit si, že se bojím i vás.“

Lasička ukázal k hořícímu městu.

„Prošel jsi tamtím?“

Čaroděj si přejel popálenou rukou přes oči. „Byl jsem u toho, když to začalo. Vidíte ho? Tamhle toho?“ Ukázal za sebe na cestu, po které se přibližoval jeho spolucestující. Šlo mu to pomalu, protože jel zvláštním způsobem, při kterém každých pár vteřin spadl s koně a pak se pracně hrabal do sedla.

„Co je s ním?“ zeptal se Lasička.

„Za všecko může von,“ odpověděl odevzdaně Mrakoplaš.

Bravd a Lasička se obrátili k postavě, která teď s jednou nohou ve třmeni poskakovala vedle koně po cestě.

„Takže žhář, co?“ zabručel nakonec Bravd.