„No,“ odpovídal Mrakoplaš, „tak docela bych to zase neřek. Víte, kdyby nastal poslední nekonečnej chaos a všude mlátily blesky, tenhle chlápek by stál v dobře navlhčeným měděným brnění na vršku kopce a vykřikoval by: ‚Všichni bohové jsou sviňáci.‘ Nemáte něco k jídlu?“

„Je tam kus kuřete,“ přikývl Lasička. „Vyměním ho za ten příběh.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Bravd, který měl pocit, že zaostává v konverzaci.

„Dvoukvítek.“

„Dvoukvítek?“ zakroutil Bravd hlavou. „To je ale komické jméno.“

„Co ty vo tom víš,“ zabručel Mrakoplaš a sesedl s koně. „Vůbec nic nevíš. Takže kuře, říkáš?“

„Jo, po ďábelsku.“ přikývl Lasička. Čaroděj zasténal.

„To mně připomíná,“ prohlásil Lasička a luskl prsty, „asi před půl hodinou ve městě něco pořádně vybuchlo…“

„To byly nádrže oleje v hlavním skladišti,“ odpověděl Mrakoplaš a při vzpomínce na ohnivý déšť, který po výbuchu následoval, zamrkal.

Lasička se otočil a s očekáváním se zašklebil na svého druha, který zavrčel a podal mu minci z váčku zavěšeného upasu. V tom okamžiku se od cesty ozval výkřik, který zmlkl, jako když utne. Mrakoplaš od svého kuřete ani nezvedl oči.

„Jedna z věcí, které neumí, je jezdit na koni,“ prohlásil plnými ústy. Pak ztuhl, jako by ho náhlá vzpomínka udeřila přes hlavu pytlíkem písku, vydal ze sebe slabý ustrašený výkřik a vrhl se do tmy. Když se vrátil, visel mu přes rameno bezvládný tvor jménem Dvoukvítek. Byl velice drobný a hubený a na sobě měl neobyčejně zvláštní kalhoty, které mu končily nad koleny, a košili v takové směsici barev, že Lasičkovy citlivé oči barevný náraz i v tom šeru téměř odstonaly.

„Podle toho, jak vypadá, si nic nezlomil,“ uklidňoval se Mrakoplaš. Namáhavě dýchal. Bravd mrkl na Lasičku a vydal se prozkoumat to, co oba považovali za nákladní zvíře.

„Jestli ti můžu poradit,“ ozval se čaroděj, aniž přerušil ohledávání bezvládného těla, „tak na to rychle zapomeň. Věř mně. Chrání to Síla.“