Abalkin nevypadá na fňukálka. Přesněji — neměl by vypadat. K učiteli? K pečovateli? To je možné. Dokonce dost pravděpodobné. Vylít si srdce. To znám z vlastní zkušenosti. Ale spíš k učiteli než k pečovateli. Pečovatel je přece v jistém smyslu kolega, a tady jde o odpor k práci... Stop! Tak už dost! Co je to se mnou? Podíval jsem se na hodinky. Dvěma dokumentům jsem věnoval třicet čtyři minuty. A to jsem je zatím ještě nestudoval, jen jsem se s nimi seznamoval.

Donutil jsem se k soustředění a najednou jsem zjistil, že je to špatné. Uvědomil jsem si náhle, že mě vůbec nebaví uvažovat, jak najít Abalkina. Mnohem víc mě lákalo odhalit, proč je tak důležité ho najít. Samozřejmě jsem se okamžitě rozzlobil na Admirála, ačkoli mi elementární logika napovídala, že kdyby mi to nějak pomohlo v pátrání, šéf by mi bezesporu podal všechna potřebná vysvětlení. Ale jestliže mi nevyložil, proč je třeba Abalkina hledat a najít, znamená to, že tohle proč nemá s otázkou jak nic společného.

A tu jsem pochopil další věc. Vlastně nikoli pochopil, ale vycítil. Nebo ještě lépe — vytušil. Celé tyhle objemné desky, všechna ta zažloutlá čmáranice mi nic nepřinese, snad kromě několika dalších jmen a obrovského množství dalších otázek, které ovšem zrovna tak nebudou mít žádný vztah k otázce jak.

1. června 78. STRUČNĚ O OBSAHU DESEK

Do 14.23 jsem dokončil soupis obsahu.

Většinu dokumentů tvořily listiny napsané, jak jsem pochopil, vlastnoručně Abalkinem.

Především to bylo jeho hlášení o účasti na operaci Mrtvý svět na planetě Naděje — sedmdesát šest stran popsaných čitelným velkým písmem téměř bez škrtů. Zběžně jsem je prohlédl. Abalkin vyprávěl, jak společně s Hlavákem Štěknem při hledání jakéhosi objektu (jakého konkrétně, to jsem nevyrozuměl) prošel opuštěným městem a jako jeden z prvních navázal kontakt se zbytky nešťastných praobyvatel.