Stejně je zajímavé, že stařec (sto šestnáct let!) zanechal ve VCI poslední domácí adresu a připojil k ní tento charakteristický dovětek: „Moje vnučka a její muž na této adrese kdykoli rádi přivítají kteréhokoli z mých chovanců.“ Z toho se dá usuzovat, že chovanci měli starého doktora rádi a často ho navštěvovali. Tuto okolnost musím vést v patrnosti.

U posledních dvou jsem měl štěstí.

Sergej Pavlovič Fedosejev, Abalkinův učitel, žil ve zdraví na břehu Ajatského jezera v osadě s varovným názvem Komárská. I jemu už bylo přes sto a byl to zřejmě člověk mimořádně skromný nebo uzavřený, protože o sobě nesděloval nic než adresu. Všechny ostatní údaje byly oficiální: absolvoval to a to, archeolog, učitel. Nic víc. Jak se říká: Nepadne jablko daleko... Stejný jako jeho žák Lev Abalkin. A zatím z odpovědi na svůj doplňující dotaz jsem se z VCI dozvěděl, že Sergej Pavlovič je autorem více než třiceti statí z oboru archeologie, účastníkem osmi archeologických expedicí (severozápadní Asie) a tří eurasijských konferencí učitelů. Kromě toho doma v Komárské zřídil oblastní muzeum paleolitu severního Uralu. Takový je to člověk. Rozhodl jsem se spojit se s ním v co nejbližší době.

U Jadvigy Michajlovny Lekanovové mě čekalo menší překvapení. Pediatrové málokdy mění své povolání, takže už jsem si představoval takovou uzlíčkovitou stařenku, shrbenou pod nepředstavitelnou tíhou specifických a vlastně ze všech nejcennějších zkušeností, čile cupitající pořád po stejných chodbách syktyvkarské školy. Starou belu — cupitající! Nějakou dobu se skutečně zabývala pediatrií, a právě v Syktyvkaru, ale pak získala novou kvalifikaci etnologa a navíc se postupně zabývala xenologií, patoxenologií, srovnávací psychologií a levelometrií, a ve všech těchto ne právě nejpříbuznějších disciplínách dosáhla obrovských výsledků, soudě podle množství publikovaných prací a podle významných funkcí, které zastávala.