Mé obavy byly zbytečné. Komárská stála na vysokém srázu přímo nad vodou, ze všech stran přístupná větru a žádní komáři tam nebyli.

Domácí pán mě přivítal bez údivu a poměrně přívětivě. Usadili jsme se na verandě v proutěných křeslech u oválného starožitného stolku, na němž stála miska s čerstvě natrhanými malinami, džbán s mlékem a několik sklenic.

Znovu jsem se omluvil za svůj vpád a znovu byly moje omluvy přijaty mlčenlivým přikývnutím. Díval se na mě v klidném očekávání, jakoby lhostejně, jeho obličej byl skoro nehybný, jako ostatně u většiny těchto starců, kteří si i po stovce uchovávají jasnou hlavu a fyzickou odolnost. Obličej měl hranatý, do hněda opálený, téměř bez vrásek, s velkým hustým obočím, trčícím nad očima jako štítky proti slunci. Legrační bylo, že pravé obočí měl černé jako uhel, levé pak docela bílé — opravdu bílé, ne šedivé.

Obřadně jsem se představil a vyložil svou legendu. Byl jsem podle ní novinář, zaměřením zoopsycholog a nyní shromažďuji materiál ke knize o kontaktech člověka s Hlaváky. Asi budete vědět, řekl jsem, že váš žák Lev Vjačeslavovič Abalkin sehrál v těchto kontaktech významnou roli. Kdysi jsem se s ním také znal, ale to už je dávno, od té doby jsme styky neobnovili.