„Ano, Admirále,“ řekl jsem odevzdaně.

„Dále,“ pokračoval. „Budeš patrně muset začít od jeho styků. Všechno, co o jeho dosavadních stycích víme, je tady.“ Zaťukal prstem na desky. „Není toho zrovna moc, ale jako začátek to stačí. Vem si to.“

Převzal jsem desky. Ani s tímhle jsem se na Zemi ještě nesetkal. Desky z matové plastické hmoty byly sepnuty kovovým zámečkem a na vrchní straně byl vyražen karmínový nápis: LEV VJAČESLAVOVIČ ABALKIN. A dole, neznámo proč — 07.

„Poslyšte, Admirále,“ zeptal jsem se, „proč jsou v téhle podobě?“

„Protože v jiné podobě tyto materiály neexistují,“ odpověděl odměřeně. „Mimochodem, kopírovat na krystaly zakazuji. Máš ještě nějaké dotazy?“

To samozřejmě nebyla výzva, abych kladl otázky. Jen drobné popíchnutí. V této fázi bych mohl mít samozřejmě spoustu otázek, ale dokud se neseznámím s obsahem desek, nemělo by smysl je klást. Přesto však jsem si dvě dovolil.

„Termín?“

„Pět dní. Ne víc.“

To v žádném případě nestihnu, pomyslel jsem si.

„Mohu si být jist, že je skutečně na Zemí?“

„Můžeš.“

Vstal jsem, že odejdu, ale Admirál mě ještě nepropustil. Díval se na mě z křesla pronikavýma zelenýma očima a panenky se mu zužovaly a rozšiřovaly jako kocourovi. Musel samozřejmě vidět, že tímto úkolem nejsem ani trochu nadšen, že mi připadá nejen podivný, ale mírně řečeno hloupý. Ovšem měl zřejmě důvody, pro které mi nemohl povědět víc, než pověděl. A přitom mě nechtěl propustit dřív, dokud ještě aspoň něco neřekne.

„Pamatuješ si,“ řekl konečně, „na planetě zvané Sarakš se jakýsi muž přezdívaný Poutník honil za čiperným holobrádkem zvaným Mak...“