Andrej a Sandro na mě čekali a zhrozili se, když jsem jim sdělil, že teď budou podřízeni Klaudiovi. Dokonce se pokusili o odpor, ale jakmile jsem na ně ve svém nepomíjejícím rozrušení zařval, rychle se vytratili, jen na odchodu uraženě brumlali a vrhali na desky nedůvěřivé, znepokojené pohledy. Tyto pohledy ve mně vyvolaly novou, naprosto neočekávanou starost: kde teď budu tuhle obludnou „schránku na dokumenty“ přechovávat?

Sedl jsem si ke stolu, položil desky před sebe a mechanicky jsem sklouzl pohledem na registrátor. Za pouhou čtvrthodinku, kterou jsem strávil u Admirála, mi přišlo sedm hlášení. Přiznáni se, s potěšením jsem převedl veškerou svou služební agendu na Klaudia. Pak jsem se věnoval deskám.

Jak jsem očekával, nebylo v nich nic než papíry. Dvě stě třiasedmdesát očíslovaných lístků různé barvy, různé kvality, různého formátu a různé zachovalosti. Nesetkal jsem se s papírem už dobrých dvacet let, takže první, co mě napadlo, bylo zasunout celou tu hromadu do translačního přístroje, ale samozřejmě jsem se včas vzpamatoval. Když papír, tak papír. Konečně, proč ne?

Všechny lístky byly velice nešikovně, ale pevně sepjaty vtipným kovovým zařízením s magnetickými sponkami, takže jsem si teprve po chvíli všiml docela obyčejného rádiového blanketu zasunutého pod horní svorku. Tento radiogram dostal Admirál dnes, šestnáct minut předtím, než si mě zavolal. Stálo v něm:

01.00 — 13.01 — SLON POUTNÍKOVI