Přistihl jsem se při tom, jak se drbu v zátylku, a vrátil jsem se k listu č. 1.

Listopad 66—září 67, planeta Pandora, doškolovací kursy. Září 67—prosinec 70, planeta Sarakš, zapojení do republiky Chonti jako ilegální uniat, navázání spojení s agenturou Ostrovní říše (první fáze operace Štáb). Prosinec 70, planeta Sarakš, Ostrovní říše — vězeň koncentračního tábora (do března 71 bez spojení), tlumočník velitelství koncentračního tábora, příslušník stavebních útvarů, svobodník pobřežní ochrany, tlumočník na štábu oddílu pobřežní ochrany, překladatel-šifrant admirála 2. ponorkové flotily „C“, šifrant na štábu skupiny flotil „C“. Ošetřující lékaři: 38—53 Jadviga Michajlovna Lekanovová, 53—60 Romulad Krecescu, od r. 60 Kurt Loffenfeld.

Konec. Víc na listu č. l nebylo. Vlastně na rubu byly přes celou stránku široké rozmazané hnědé pruhy, něco na způsob stylizovaného písmena ?. , Inu, Lve Abalkine, Lvounku-Řvounku, teď už o tobě přece jen něco vím. Teď už tě mohu začít hledat. Vím, kdo je tvůj učitel. Vím, kdo je tvůj pečovatel. Znám tvé ošetřující lékaře... Ale co nevím, je to, kdo a k čemu vůbec potřebuje tenhle list č. 1. Kdyby se totiž chtěl někdo dozvědět, kdo to je Lev Abalkin, stačilo by mu zavolat na informace (také jsem skutečné zavolal VCI), udat jméno nebo kódové číslo (vytočil jsem kódové číslo) a za jedna—a—dva—a—tři—a... čtyři sekundy by měl možnost dozvědět se všechno, co je jeden člověk oprávněn vědět o jiném, cizím člověku.

Prosím: Lev Abalkin, a tak dále, kódové číslo, genetický kód, narozen tehdy a tehdy, rodiče (mimochodem, proč v listě č. l nejsou uvedeni rodiče?): Stella Vladimirovna Abalkinová a Vjačeslav Borisovič Cjurupa: internátní škola v Syktyvkaru... učitel... Škola progresorů... pečovatel... Všechno souhlasí. Tak. Progresor, pracuje od r. 60, planeta Sarakš. Hm. To není moc. Jen oficiální údaje. Později se zřejmě neobtěžoval hlásit další osobní data službě VCI... A co je tohle? „Adresa na Zemi: není registrován.“