A náhle se stane něco, co nepředvídal scénář ani režisér.

Presto, kratinožka Presto se svou velkou hlavou a chobotovitým nosem vyznává někomu lásku! To připadlo Heddě tak nemístné, nehezké, komické a nemožné, že se nemohla zdržet smíchu.

A byl to smích, jaký člověka přepadá jako záchvat hrozné choroby, pevně a nemilosrdně svírá jeho tělo, křečovitě jím otřásá, vysiluje ho, vhání slzy do očí. Lux se smála jako ještě nikdy v životě. Sotva popadla dech a už zase zněl její nekonečný stříbrný smích. Vyšívání jí vypadlo z rukou, jeden zlatý cop sklouzl na podlahu. Vyděšená doga vyskočila a nechápavě pohlédla na svou paní. Zmatený Presto také vstal, svraštil obočí a hleděl na ni.

Smích a zívání jsou prudce nakažlivé. Neuplynula ani minuta a už se celým ateliérem rozléhaly kaskády smíchu. Smáli se statisté, tesaři, elektrikáři, kulisáci.

Presto stál ještě několik vteřin jako bleskem zasažen, pak náhle zkřivil tvář, napřáhl ruce, zaťal je v pěsti a pokročil k Lux. V té chvíli vzbuzoval spíš hrůzu než veselost.

Lux na něho pohlédla a zmlkla jako když utne. A stejně náhle ztichl smích v celém ateliéru. Orchestr už dávno přestal hrát, protože rozesmátým hudebníkům vypadly smyčce z rukou. A v ateliéru zavládlo děsivé ticho.

To náhlé ticho jako by Presta vzpamatovalo. Pomalu spustil ruce, pomalu se obrátil, dovlekl se k velkému divanu a zabořil do něho tvář.

„Odpusťte, Presto,“ řekla náhle Lux do hlubokého ticha. „Chovala jsem se jako malá žába a pro ten můj hloupý smích se zkazilo tolik filmu.“

Presto zaskřípal zuby: „Ona myslí jen na zkažený film!“

„Zbytečně se omlouváte,“ odpověděl místo něho Hofman.