Po tom nešťastném natáčení sedl Presto do auta a hnal je tak rychle, že to podle šoférových slov„zavánělo hřbitovem“. Hněv, nespokojenost se životem, rozhořčení nad nespravedlností přírody, uražená ješitnost, muka neopětované lásky, — všechno, co se hromadilo po léta v Prestově duši, vybuchlo teď jako strašná sopka. V šílené jízdě hledal Presto uklidnění, jako by chtěl prchnout sám před sebou.

„Rychle! Rychle!“ volal na šoféra a nutil ho, aby jel nejvyšší rychlostí. A tak se hnali po silnicích jako zločinci pronásledovaní policií. Ujížděli kolem farem a připravovali o život husy a kachny, kráčející pokojně od nedalekého rybníka, a rozzuření farmáři za nimi vybíhali s holemi v ruce, ale dohonit je samozřejmě nemohli. Dvakrát se za nimi rozjeli na motocyklech policisté, protože auto jelo zakázanou rychlostí a nejevilo nejmenší chuť uposlechnout energických výzev a zastavit se. Ale ani motocykly nebyly s to auto dohonit. Byl to jeden z nejlepších a nejsilnějších automobilů, Tonio Presto si jej dal zhotovit podle vlastního přání. Miloval rychlost ve všem.