Lux usedla do vysokého křesla u okna, nohu v zlatém vyšívaném střevíčku si opřela na vyřezávanou lavičku a uchopila vyšívání. U jejích nohou se natáhla vznešená zlatě hnědá doga. V uctivé vzdálenosti od Lux stál Presto a začal za doprovodu loutny deklamovat poemu o lásce chudičkého pěvce k urozené dámě. Královská dcera mu nevěnovala jediný pohled. Skláněla hlavu stále hlouběji a něčemu se usmívala. Možná, že právě vzpomíná na krásného rytíře, který na posledním turnaji na počest její krásy porazil všechny soupeře a byl za to odměněn jejím andělským úsměvem. Ale pěvec si vykládá její úsměv jinak — má přece fantasii básníka.

Přistupuje blíže, zpívá stále vášnivěji, padá před ní na kolena a hovoří o své lásce.

Taková neslýchaná drzost! Nevídaná urážka! Nepřípustný zločin! Princezna ani nepozvedne hlavu od vyšívání, mračí se. Z očí jí vyšlehly jiskry, dupe nožkou v zlaceném střevíčku na vyřezávanou lavičku, volá sloužící a nařizuje drzého pěvce odvést. Sloužící vejdou, popadnou pěvce a odvlečou ho do vězení. Pěvec ví, že ho očekává mučení a poprava, ale nelituje svého činu a posílá princezně poslední milostný pohled plný lásky a oddanosti. Pro ni jde rád i na smrt.

Scéna proběhla bez jediného kazu. Presto byl spokojen.

„Můžeme natáčet,“ řekl Hofmanovi.

Kameraman už byl připraven u kamery. Celý výjev pozoroval okénkem hledáčku. Presto znovu zaujímá místo před křeslem Lux.

„Točím,“ říká Hofman.

Klička kamery se roztočila. Scéna se opakuje bez nejmenšího kazu. Pěvec zpívá, královská dcera sklání stále hlouběji svou tvář a něčemu se usmívá. Pěvec přistupuje k princezně, padá na kolena a začíná za doprovodu hudby své vášnivé vyznání. Presto svou roli prožívá. Nehraje jen gesty a bohatou mimikou svého obličeje, vyslovuje a šeptá svá vášnivá slova s takovou upřímností a prožitkem, že Lux zapomíná na nabiflovaný sled pohybů a gest, maličko zvedá hlavu a jen koutky očí trochu udiveně hledí na svého partnera.