Veřejnost sleduje velmi pozorně můj soukromý život do nejmenších podrobností. Když vystupuji ve filmu, má i ten nejchudší chudák právo těšit se mou krásou a dokonce představovat si sebe na místě hrdiny, který dobývá mého srdce. A právě proto nesmí mé srdce náležet nikomu. Diváci by se s tím možná ještě smířili, kdybych se provdala za hrdinu, za muže všeobecně uznávaného, za ideál mužské krásy nebo ctností. Mužem hodným bohyně může být jen bůh nebo v krajním případě polobůh… Kdyby se dav dověděl, že jsem si vzala vás, vyvolalo by to velké roztrpčení. Považovali by to ode mne za zločin, za výsměch nejlepším citům mých ctitelů. Dav by se ode mne odvrátil. A v davu je pramen úspěchu…“

„A peněz…“

„A peněz, ovšem. Vůbec bych se nedivila, kdyby se mnou mister Peatch rozvázal smlouvu. Vyměnila bych peníze, slávu, ctitele… “

„Za pochybné potěšení stát se ženou takové zrůdy jako jsem já,“ dokončil Presto. „To stačí, miss Lux. Naprosto vás chápu. Máte plnou pravdu.“ Nečekaně dupl a vykřikl vysokým dětským hláskem: „A má-li tato zrůda vroucí milující srdce? Žádá-li tato zrůda také své místo pod sluncem, svůj kousek štěstí?“

Tento nečekaný výbuch přiměl Heddu mimoděk pohlédnout na Presta. Jeho nos se krčil jako malý chobot, kůže na čele se hned vraštila, hned zas nabývala lesklé hladkosti, vlasy se ježily, uši poskakovaly, ruce připomínaly písty parostroje, pracujícího největší rychlostí.

Herečka už nemohla od Presta odtrhnout oči a dala se do smíchu, zpočátku tichého, ale stále bouřlivějšího.

Jako by se opakovala včerejší „scéna u okna“, výstup královské dcery s pěvcem. Ale tam bylo všechno hrané — aspoň tak si to Hedda myslela — a zde byly pěvcovy útrapy a city opravdové. Hedda chápala, jak je její smích nevhodný a urážlivý, ale nebyla schopna se ovládnout. A Presto jako by měl z tohoto smíchu radost.

„Jen se smějte, smějte se!“ křičel. „Smějte se, jako jste se ještě jaktěživa nesmála! Smějte se! Odporná zrůda Antonio Presto vám chce vykládat něco o své lásce!“