A mluvil a mluvil a přitom se neuvěřitelně pitvořil, rozehrál celý svůj bohatý rejstřík posunků a grimas.

Hedda se smála stále více, stále pronikavěji, silněji. Byl to smích, který už připomínal hysterický záchvat. Svíjela se na pohovce a vysílala k Prestovi prosebné pohledy. Do očí jí vstoupily slzy. Potom ze sebe s námahou zalykavě vypravila:

„Přestaňte už, prosím vás!“

Ale Presto byl neoblomný a nevyčerpatelný. Herečka se zajíkala, padala vysílením, ztrácela téměř vědomí. Jako člověk postižený astmatickým záchvatem přitiskla ruce na ňadra, křečovitě se vzdouvající smíchem.

„Lidé nemají slitování s šeredností, nebude tedy ani šerednost mít slitování s krásou. Srdce ve mně zahořklo, zčernalo, i srdce mám zlé, mrzácké!“ křičel Presto.

Hedda si uvědomila, že ji snad chce smíchem zabít. Oči se jí rozšířily hrůzou, ruce se jí třásly, omdlévala.

S vypětím vší své vůle natáhla ruku ke zvonku, který ležel na stolku vedle pohovky, a zazvonila. Vešla komorná, a když viděla, že se její paní při pohledu na Presta směje drobným zajíkavým smíchem, otočila se také na něho, a vtom se popadla za boky, jako by jí vnitřnostmi projela příšerná palčivá bolest. Sedla si na podlahu a smála se jako divá. Propadla už také Toniově moci jako její paní.

V domě už nebyl nikdo, kdo by mohl Heddě Lux přijít na pomoc.

Váš nos je váš kapitál

Když Presto, rozčilenější než obvykle, s ošlehaným obličejem a očima zanícenýma po probdělé noci vběhl do pokoje, seděl Hofman v hlubokém koženém křesle a kouřil dýmku.

„Čekal jsem na vás do tří hodin,“ řekl Hofman.

Pobýval dosti často několik dní v Prestově vile nedaleko ateliérů mistera Peatche & Comp. Známý kameraman Hofman byl Prestovým stínem. Doslova slídil za každým pohybem, každým novým posunkem herce, aby potom mohl zachytit na plátně ty nejoriginálnější pózy a nejzdařilejší mimické momenty jeho proměnlivé tváře. Tonio a Hofman byli velcí přátelé.