„Kam jste se propadl?“ pokračoval Hofman, vypouštěje z úst kotouče dýmu.

„Jedu rovnou od Heddy Lux. Nejspíš jsem ji zabil smíchem.“

„To je vaše specialita,“ prohlásil Hofman, aniž bral Prestova slova vážně.

„Ovšem… Tohle prokletí je trest za hříchy otců. “

„Proč prokletí, Tonio? Je to nádherný dar. Smích je nejtvrdší valuta. Tak je tomu odjakživa.“

„Ovšem, ale čím je ten smích vzbuzován? Smích se dá vyvolávat vtipnými myšlenkami, veselým vyprávěním. Ale mně se všichni smějí pro mou ohavnost.“

„Leonardo da Vinci řekl, že veliká ohavnost se vyskytuje stejně zřídka jako veliká krása. A usilovně vyhledával všude lidi, kteří se lišili od ostatních výjimečnou ohavností, a zachycoval je ve svém skicáři. Ale vy… vy ve skutečnosti nejste ani tak moc ohavný. Nesmírně komicky nepůsobí ani tak váš zevnějšek jako protiklad vašich velikých vnitřních prožitků s vaší ubohou tělesnou schránkou a těmi vašimi gesty papírového panáka. Máte nádherné výdělky, ohromné úspěchy.“

„Právě, právě, to je ono. Veliké prožitky! Ach, Hofmane, v tom je kořen celého mého neštěstí. Ano, jsem nadmíru citlivý a přitom mám tělo kreténa. Jsem hluboce nešťastný člověk, Hofmane. Peníze, sláva… to je všechno pěkné, když je člověk získá. A láska… Dostávám den co den stovky dopisů od,ctitelek' ze všech koutů světa. Ale cožpak mi píší z lásky? Táhne je moje bohatství, má sláva. Jsou to bud sentimentální staré panny, nebo prodejné dušičky, které touží po bohatství a chtějí se blýsknout v roli ženy tak známého člověka, jako jsem já. A Hedda Lux… Dneska jsem jí udělal třináctou nabídku k sňatku. Odmítla mě. Ale teď už to stačí. Ať zůstane při nešťastné třináctce. Jenže moje největší neštěstí je v tom, že jsem svou povahou rozený tragéd, a musím hrát šaška. Vždyť víte, Hofmane, že do svých tragických rolí vkládám celé své srdce, a dav se chechtá.“