Presto přistoupil k zrcadlu a zahrozil vlastnímu obrazu pěstí.

„Ty prokletá tlamo!“

„Vy jste velkolepý, Tonio!“ vykřikl s úsměškem Hofman. „V tomhle gestu je něco nového. Dovolte, skočím si pro kameru.“

Presto se otočil a pohlédl vyčítavě na Hofmana:

„I ty, Brute! Poslyšte, Hofmane, počkejte, nechoďte nikam. Buďte aspoň jedinkrát jenom mým přítelem a ne filmařem… Řekněte mi, proč je na světě taková nespravedlnost? Jméno i příjmení si může člověk změnit, může změnit šaty i místo pobytu, ale svou tvář ne! Nosí ji s sebou jako své prokletí.“

„Vina rodičů,“ odpověděl Hofman. „Až se budete rodit po druhé, vyžádejte si předem svou fotografii, a když se nebude podobat zrovna cherubínovi, prostě se nenaroďte.“

„Nechte vtipů, Hofmane. Pro mne je to příliš vážná věc. Já jsem se z ubohého mrzáka, z otrhance stal milionářem. Ale za všechny své peníze si nemohu koupit ani těch pět milimetrů, které by stačily, aby třeba jen můj nos vypadal trochu obstojně.“

„Pročpak byste nemohl? Jeďte do Paříže a nechte se operovat. Vstříknou vám parafin pod kůži a udělají z vašeho pršáku báječnou hrušku k nakousnutí. Anebo to jde ještě lépe, teď se dají nosy měnit chirurgicky. Přestaví vám kosti, vymění kůži. V Paříži prý je takových podniků habaděj. Mají to prý dokonce napsáno na vývěsních štítech:,Správkárna nosů. Římské a řecké s padesátiprocentní přirážkou'.“

Tonio pokýval hlavou.

„Ne, to není to pravé… Znám jedno děvče. V dětství prodělala nějakou těžkou chorobu, myslím záškrt, a měla od té doby propadlý nos. Před nedávnem byla na operaci. A po pravdě řečeno jí operace moc nepomohla. Nos zůstal skoro stejně ošklivý jako předtím. A ke všemu má ted na nose ještě bílou skvrnu.“