„Třeba ji operoval mizerný chirurg. Počkejte… to je ale dobré… Tuhle jsem četl v novinách, že tuším v Sacramentě žije nějaký doktor Zorn, který dělá hotové zázraky. Působí prý na nějaké žlázy — s vnitřní sekrecí nebo segregací — co já vím, a ještě na nějakou žlázu v mozku a člověku se mění nejen obličej, ale celé tělo; roste, okončetiny se prodlužují. Ostatně, může to být docela dobře novinářská kachna.“

„V kterých novinách jste to četl?“ ptal se vzrušeně Presto.

„Ani si nevzpomínám. Ale v Sacramentě vám v redakci všech novin dají jistě jeho adresu.“

„Hofmane, já jedu. Okamžitě jedu. Sebastiane! Sebastiane!“

Vstoupil starý Prestův sluha.

„Sebastiane, řekni šoférovi, ať připraví vůz.“

„Šofér spí, včera jste ho docela uhonil,“ zabručel Sebastian.

„Máš pravdu, ať spí. Zavolej taxi a slož mi prádlo a šaty do kufru. Odjíždím.“

„Neblázněte, zítra se natáčí,“ řekl s obavami Hofman.

„Ať to odloží. Řekněte, že jsem onemocněl.“

„Mějte rozum, Tonio. Jestliže ten doktor opravdu změní váš zevnějšek, nebudete už schopen roli pěvce ve filmu Láska a smrt dokončit. A k tomu jste smluvně zavázán.“

„Ať jde smlouva k čertu!“

„Budete muset platit penále!“

„Penále může jít taky k čertu! Hofmane, řekněte, mohu se na vás spolehnout jako na přítele?“

Hofman přikývl.

„Víte,“ řekl po krátkém zamyšlení Presto, „nemám tušení, jak dlouho si mě tam doktor nechá. Když se to nepodaří v Sacramentě, pojedu do Paříže. Pro jistotu říkám času víc, než bude patrně zapotřebí. Budu na cestách čtyři měsíce. Už dávno jste toužil zajet si na Sandwichské ostrovy. Tak jeďte. Odpočiňte si, provětrejte se a přivezte nějaký skvělý přírodní snímek. Vy přece bez kamery neuděláte ani krok. Mou vilu Sebastian výborně ohlídá sám. Na toho se mohu plně spolehnout. Sebastiane! Připravil jsi zavazadla?“