Vypadalo to na vzpouru. Jenom starý kontoarista poněkud ochladil rozpálené hlavy. Připomněl ostatním služební povinnosti.

„Nemáme nejmenší právo vynášet, co se děje v podniku, v němž jsme zaměstnáni,“ řekl. „Mohlo by to doktoru Zornovi způsobit morální i materiální škody. A Zorn bude naprosto v právu, jestliže nedisciplinované zaměstnance propustí a dokonce na ně podá žalobu a bude žádat náhradu. Vždyť pro Zorna je to riziko, že ztratí velikou odměnu. Kromě toho je Presto zrovna takový pacient, jako kdokoli jiný, kdo se na Zorna obrátil. Má právo se léčit a nikdo mu v tom nemůže překážet.“

Jeho krátká a klidná řeč zapůsobila. Obzvlášť silný účinek měla hrozba ztrátou místa. Není doba vhodná k riskování služebním postavením. Všechny lekala nezaměstnanost. A tak spory utichly, vášně ochladly. Všichni si uvědomili svou podřízenost, závislost na Zornovi a sklesle se dali do práce.

Jenom mladá úřednice stále ještě nervózně, trhaně oddychovala a šeptala s hlavou skloněnou nad listinami:

„Ne, ne. To se nesmí stát…“

V novém příbytku

Na prahu bílé vily obložené růžovým mramorem přivítala Presta sestra. Měla bílý plášť, na kaštanových vlasech jí seděl důmyslný čepeček. Její červenolící, usměvavá mladá tvář byla ztělesněním zdraví. Zorn vybíral personál, obzvlášť ženský, velice pečlivě. Nehezcí, nevrlí nebo nervózní lidé nesměli být do jeho služeb přijímáni. Zornovy pacienty musí obklopovat jenom příjemné mladé tváře. Působí to dobře na náladu nemocných. Ovšem, že takové tváře jenom zdůrazňovaly ošklivost a různé nenormality nemocných. Ale tím ochotněji se budou tito mrzáci u Zorna léčit! Tak bylo na všem vidět Zornův promyšlený systém, v němž se úzce prolínaly zájmy lékařské a obchodní.

Sestra přívětivě pokývla hlavou jako na starého známého — Presto také byl pro každého starým známým — a pravila: „Dnes si můžete odpočinout, mistře.