Doktor Zorn vás přijme zítra ráno. Dovolte, abych vás seznámila s domem a zdejšími zvyklostmi… Oj, mistře, teď máte zrovna takový výraz jako ve filmu “Na rozcestí!“ A zasmála se. Zasmála se velmi hezky, mladě, upřímně, srdečně. A tento smích nebyl Prestovi nepříjemný. Dokonce se sám usmál, což se mu stávalo málokdy, a přitom, i když je to divné, vypadal méně směšně než obvykle. Povzdychl si a odpověděl:

„Ano, opravdu jako na rozcestí… Vaše jméno, missis? Luisa Calgownová? Dobře. Proveďte mě mým novým obydlím.“

Jednopatrová vila s balkóny, verandami a několika koupelnami byla přepychově zařízena. Ale přísnému Toniovu vkusu se leccos na tomto přepychu nelíbilo. Bylo tu příliš mnoho koberců, gobelínů, bronzu, sošek a obrazů, příliš pestrých okras a různých stylů.

Všechno přesně podle vkusu peněžních žoků, které nemají ani ponětí o umění, pomyslel si Presto a s uspokojením si vzpomněl na svou vilu, kterou zařizoval s takovou pečlivostí. Tady stála piana a drahé rozhlasové přijímače, telefony i telegrafní přístroje, byla tu knihovna, kulečník. Služebnictvo bydlelo ve zvláštní budově. Jeho povinností bylo přicházet a mizet jako pohádkoví džinové na mávnutí kouzelné hůlky a neobtěžovat, není-li jeho služeb třeba.

„Jak se vám líbí dům?“ ptala se sestra.

„Výborně! Báječně!“ odpovídal roztržitě Presto. Toužil už být co nejrychleji o samotě. Čím více se rozhodný moment „převtělení“ blížil, tím více byl rozčilen. Dokonce se sám podivoval tomuto rozčilení, protože si dosti dobře neuměl vysvětlit jeho příčinu. Vždyť už se pevně rozhodl. Vždyť se neděje nic strašného. Je to totéž jako vyměnit starý obnošený oblek za nový… Ale z podvědomí se ozýval jakýsi znepokojivý hlas: Ještě je čas všechno si rozmyslet.

Když byl konečně sám, vyšel na velikou verandu v prvním patře, na níž kvetla spousta květů. Usedl do proutěného křesla, takže ho zakrýval keř rozkvetlého oleandru, ale přitom sám mohl velmi dobře pozorovat vypískovanou cestu za zahradní mříží kolem vily.