Byl večer. Slunce zapadalo za neviditelný oceán. V nehybném vzduchu voněly květy. Presto si zapálil doutník a ponořil se do myšlenek.

Ale provoz na cestičce upoutal jeho pozornost.

Teď na příklad vezl ošetřovatel na speciálním vozíčku o třech kolech, širokém jako několikamístné sedadlo velkého automobilu, jakousi neforemnou světle fialovou masu, v níž se jen stěží daly poznat rozplizlé obrysy lidského těla. Hmota se třásla jako huspenina nebo těsto chystající se překynout přes okraje díže. Byla to žena se světle fialovým obličejem, měla na sobě světle fialové šaty…

Za chvíli přešel neobvyklý pár — hubený muž jako tyčka, vysoký hodně přes dva metry, a trpaslice. Muž pomalu jako čáp posunoval své chůdovité nohy, trpaslice se kulila jako klubíčko. Velmi živě spolu hovořili. Dlouhán komicky skláněl hlavu a dokonce se po pás ohýbal, aby viděl své společnici do obličeje. Kdo ví, možná, že čaroděj Zorn vyrovná jejich růst, udělá z nich hezké lidi a tak spojí opět jeden pár milujících srdcí?

Na cestu vyjel ještě jeden vozík s tlustým mužem se sloníma nohama.

To je ale zvěřinec! napadlo bezděčně Prestovi, aniž pomyslel také sám na sebe. Příroda se při své práci dopouští také zmetků a je těch zmetků dost. Zde byli jen ti, kdo mohli zaplatit Zornovi desítky a stovky tisíc za léčení. Ale kolik ubožáků se nemůže do konce života zbavit svého zmrzačení! Presto patří k těm vyvoleným, kteří se mohou změnit v normální lidi. Byla by to jistě hloupost nevyužít své možnosti.

Prestovo rozhodnutí podrobit se „převtělení“ zpevnělo.

Na stolku tiše a melodicky zazvonil telefon. Současně zazvonily aparáty ve všech místnostech. Ať se nachází obyvatel vily kdekoli, všude slyší zvonění telefonu a stačí jen natáhnout ruku pro sluchátko. Tak přijde pacient co nejméně do styku se služebnictvem, které by ho mohlo zbytečně znepokojovat.