„Haló!“ řekl Tonio, přikládaje sluchátko k uchu.

„Odpusťte, mistře Presto,“ ozval se mužský hlas. „Tady vrátný. Chce s vámi mluvit jedna slečna.“

Presto se zamračil. Nějaká zbožňující psychopatka se dověděla o jeho příjezdu. Copak ani tady nebude mít od nich pokoj? A Presto už chtěl odpovědět, že je po cestě unaven, a že nemůže návštěvu přijmout, když se ozval v telefonu ženský hlas:

„Mistře Presto, moc, opravdu moc prosím, abyste mě přijal. Přicházím z vážných důvodů. Zdržím vás opravdu jen několik minut.“

Hlas byl tak prosebný a hlavně polekaný, že Presto zaváhal. Možná, že je to nějaká pacientka, která ho chce varovat před nebezpečnou léčbou? Vždyť Zorn nemusí mít vždy jen úspěchy? Presta zaujal také hlas oné ženy, zdálo se mu, že ho nedávno někde slyšel. Sestra? Ne, někdo jiný. A tak odpověděl:

„Dobrá. Sluha vás zavede. Řekněte, že jsem na vrchní západní verandě.“

Byl zhýčkaný a nepovažoval za nutné jít návštěvnici naproti.

Neměňte svou tvář

Na verandu vstoupila mladá dívka v modrých hedvábných šatech. Zastavila se ve dveřích, mlčky pokývla hlavou, změřila pohledem vzdálenost od dveří k Prestovi a s očima sklopenýma k němu přistoupila. Měla bledou, vzrušenou tvář.

Ovšem, zbožňující psychopatka, dospěl k závěru Tonio a suše jí nabídl místo v křesle.

Dívka se posadila, aniž zvedla oči. Presto pochopil, proč se na něho nechce podívat: smích by jí vadil v rozmluvě.

Přitiskla prsty ke spánkům a mlčela, jako by sbírala síly. Presto stále čekal, vypouštěje kotoučky kouře.

„Mistře!“ pronesla konečně rozrušeným chvějícím se hlasem. „Už jsme se spolu jednou viděli… zapisovala jsem v kanceláři váš příchod.“

„Přejete si?“

„Dopouštím se služebního přestupku, když k vám přicházím a možná, že budu za to propuštěna… “